Zemští portáši a zbojníci – dva protikladné fenomény moravských dějin 17. a 18. století

Daniel Drápala, Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Publikováno pod názvem: 
Portasze krajowi i zbójnicy – dwa przeciwstawne zjawiska w historii Moraw XVII i XVIII wieku. In: Jánošík a fenomén zbojníctva na slovensko-poľsko-českom pomedzí. Janosik a fenomen zbójnictwa  slowacko-polskiego i czeskiego pogranicza, Terchová 2007, s. 238 – 247.

Na samém sklonku 19. století – v roce 1899 – vznikaly v nově se rodícím horském středisku Beskyd na Pustevnách turistické útulny, jejichž podobu navrhl architekt Dušan Samo Jurkovič. Na výzdobě interiéru jedné z nich – jídelny Libušín – se tehdy podílel známý český malíř Mikoláš Aleš. Spolu s několika dalšími kresbami vytvořil pro tento objekt také čtyři akvarely – trojici legendárních zbojníků: slovenského Jánošíka a moravskoslezského Ondráše s Jurášem. Jakýmsi protipólem, zároveň však rovnocenným doplňkem tohoto zbojnického prvku, se stalo zobrazení portáše Stavinohy.




V Mikulášově pojetí se však nejedná o romantizující zobrazení trojice ryze kladných lidových hrdinů na jedné straně a v protikladu k nim jejich potíratel s vyzněním veskrze negativním. Celý soubor vykazuje zajímavou kompaktnost, kdy se oba motivy spíše vzájemně doplňují a vytvářejí pomyslný panteon lidových hrdinů moravsko-slezsko-slovenského prostoru.1  Paradoxně je i onomu portáši Stavinohovi přiřčena pozitivní role, dosahuje morálních kvalit trojice předešlé. … pátrá ostražitě po nepříteli, před nímž nutno se míti na pozoru. Snad býval kdysi sám zbojníkem…2


Ideový záměr, který těmto výtvarným dílům vtiskl jejich autor v duchu nadšeného vlastenectví a myšlenky česko-slovenského bratrství, je ovšem jen jednou interpretační stránkou této obrazové kolekce. Tou druhou je reflexe historických jevů, které doprovázely zvláště v období 17. a 18. století životní realitu na teritoriu západních Karpat – tedy fenoménu zbojnictví a instituce sboru zemských portášů (někdy také fortášů či portovních). Oběma bývala v minulosti dobovou publicistikou, vlastivědnými a regionálními badateli i regulérní vědou věnována nemalá pozornost. Historická fakta vztahující se k těmto kapitolám naší minulosti byla však nejednou využívána k různorodým interpretacím, ať již ovlivněným snahou o vyzdvižení jedněch či odsouzení druhých. V polovině 20. století bylo v duchu třídního boje jednoznačně preferováno zbojnictví a kritice byli naopak podrobováni portáši. Podle Františka Dostála byli feudální institucí, která chránila neměnnost tohoto řádu proti valašskému lidu … přímým nástrojem protilidové vládní moci na Moravě …3  Jen o několik let starší stať Josefa Válka vyznívá zcela opačně: … myšlenka státního pořádku dnes, kdy si vládneme sami, měla by tlumiti oslavu „zelených kádrů“ a „číhání z poza bučka“ a tím spíše zdůraznit oblibu portášů …4  Dnes se můžeme od těchto různorodých vlivů už odprostit a objektivně posoudit působení a peripetie obou těchto specifických fenoménů moravské historie. Jsou mnohdy velmi úzce provázány a každý z nich se při objektivním posuzování vyznačuje jak pozitivními tak i stinnými stránkami.


Periodou, kde svedla proti sobě zbojníky a portáše, byla druhá třetina 17. století. Horské prostředí, mnohaleté vojenské události, umocněné navíc několika vlnami tzv. valašských povstání, utužující se poddanské i náboženské poměry – to vše tehdy na východě Moravy nahrávalo k přežívání latentního neklidu. Vše navíc umocňovala blízkost moravsko-uherských hranic, přes něž přecházeli nejen slovenští pastevci nárokující si pastvu až k řece Bečvě, ale také mnohé loupeživé bandy. Definitivním potlačením posledního valašského povstání v roce 1644 sice došlo k eliminaci otevřeného odporu určité skupiny východomoravských poddaných, správnímu aparátu se ovšem v dalších letech dlouhodobě nedařilo zavést především v Hradišťském a Přerovském kraji klid a pořádek.


Tato situace nemalou měrou také přispívala k utváření drobného poddanského odporu, později nazývaného zbojnictví. Přestože tento jev nedosáhl na Moravě takové intenzity a rozšíření jako na Slovensku a v Polsku, také Morava a Slezsko mělo vedle přesahu polských a slovenských družin své pověstné zbojníky Ondráše a Juráše, za třicetileté války skupinu Ondruškovu či Adamčíkovu,5  a z dob pozdějších zase halenkovské Kalince6  či malokarpatské zbojníky Adama a Ilčíka.7

 
Vedle nich působili v kraji ovšem i mnozí další. S odstupem několika století bohužel již nejsme schopni identifikovat a rozlišovat mezi ryze sociální revoltou a aktivitami kriminálního rázu. Zatímco v lidovém vyprávění jsou někdy rozlišování zbojníci od raubčíků,8  dobové prameny užívají vždy výhradně totožných termínů: Räuber (lupič, lapka) či Diebe (zloděj, nenechavec), popřípadě je transformují do adjektiva: raüberische Wallachen. Z hlediska objektivního posuzování jsme tak stavěni, zvláště u některých případů, kde je jen omezené množství materiálů, před vážný terminologický a interpretační problém. Jak pro 17. a 18. století odlišovat ty, u nichž příčina jakékoli nelegální činnosti spočívala v sociálním, hospodářském či náboženském útlaku (nazývaní tradičně zbojníci) od živlů ryze kriminální povahy – zvláště když víme, že se obě roviny v aktivitách jedněch i druhých do značné míry překrývaly a mísily. Dokládají to alespoň relace, v nichž si obyvatelé, místní úředníci i zemská správa neustále stěžovali na řádění loupeživých a zločinných band, páchajících nemalé škody na životech i majetku poddaných stejně jako vrchnosti.


V nepřehledné situaci konce 30. let 17. století měl tomu všemu zabránit sbor zemských portášů (portovních) – na počátku označovaný jako věrní Valaši. Vznikl v roce 1638 a zemské úřady i centrální moc se jeho prostřednictvím snažila jednorázově v krátkém časovém horizontu řešit neutěšenou situaci na východní Moravě, po vykonání svého úkolu měli být rozpuštěni. Tak se také stalo. S odstupem let se ale jednoznačně ukázala nezbytná potřeba trvalejšího nástroje bezpečnostní politiky ve vybraných regionech Moravy. S téměř železnou pravidelností tak byli po celou druhou polovinu 17. století portovní opět povolávání ke službě, aby byli po uklidnění poměrů – především z důvodů finanční úspory – znovu rozpuštěni. Postačovalo ovšem jen několik měsíců, někdy i let, a situace opět dozrála k tomu, aby zemská vláda portáše nazpět povolala do služby (bezpečně máme doložena léta:  1638 – 1641, 1642 – konec 40. let, 1651, 1655 – 1658, 1661, 1663, 1667 – 1668, 1678, 1680 – 1681, 1683, 1694, 1696, 1698 – 1700, od počátku 18. století nastává pravidelnější aktivizace sboru). Do jisté míry tak můžeme říci, že v prvních desetiletích existence byli portovní vlastně jakýmsi indikátorem neklidu v zemi. Jakmile se situace v krajích jevila jako neúnosná a kriminalita narůstala, došlo k obnově sboru. Definitivního ustavení jako stálé bezpečnostní složky se portáši dočkali až v roce 1717 a bez přestávky působili až do rozpuštění císařem v roce 1830.


Přestože se záběr aktivit portovních s lety značně rozšiřoval, v prvopočátcích sboru (ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století) se jejich činnost soustředila především na ostrahu téměř celé horské části moravsko-uherských hranic proti přechodům nežádoucích živlů z Uher a Slezska, druhou rovinu představovalo potírání nekalých domácích živlů – tedy i zbojníků.
Využití domácího obyvatelstva pro potírání různých forem sociálního neklidu i kriminálních deliktů pochopitelně nebyla záležitostí čistě moravskou. Úřady se souběžně s ustavením portášů zabývaly také povoláním uherských hajduků,9  na Těšínsku byli portovní využiti v letech 1630 – 1647 jako stráž horských přechodů, zasahovali proti pašerákům a zemských škůdcům.10  Obdobně byli v polských Karpatech nasazováni proti tamnímu zbojnictví tzv. harnici.11


Úspěšnost moravských portášů vycházela především ze znalosti prostředí, v němž působili. Pro službu ve sboru byli vybíráni muži nejen dle fyzického stavu či důvěryhodnosti, ale také dle původu – tj. z kmene Valachů. Tito muži se mohli prokázat důvěrnou znalostí hor, jejich nástrah, dokázali také využít členitého horského terénu, různých stezek a pěšin, ale i spolupráce místního obyvatelstva. Nepopiratelný byl jistě i psychologický moment pocitu ochrany vlastních rodin a blízkých. Ve zvláště vyhrocených situací, kdy činnost různých loupeživých band přesáhla únosnou míru se dokonce někteří obyvatelé sami zapojovali do pomoci portášů. V říjnu 1780 tak žádal o uvolněný post portovního Martin Kramoliš, který se prokazoval již dřívější úspěšnou pomocí v zásazích proti bandám zlodějů.

Geografický záběr aktivit portášů zahrnoval celé území východní Moravy. Již na přelomu 30. a 40. let se podíleli na likvidaci družiny Pavla Píšťalky z Trnavy u Vizovic, zatímco v roce 1667 byli povoláni až na samý jiz země – na Strážnicko. Tamní úřady musely řešit svízelnou situaci v oblasti Tvarožné Lhoty. Ozbrojené bandy tehdy přicházely do vesnic strážnického panství z pohraničních hor. Díky jejich akcím zde proto bylo podle dobových zpravodajství smrtelně nebezpečno. Použití třiceti myslivců a mušketýrů se minulo účinkem. Krajská administrativa na základě dřívější zkušeností nedoporučila najmutí dalších dvaceti mušketýrů, a spíše se přikláněla k využití portášů. Podobných relací vztahujících se k zásahům (v dobové termonologii jsou uváděna slova Ausrottung a Vertilgung – tedy vyhubení či vyhlazení) proti skupinám přicházejícím přes hranice i domácím räuberische Wallachen je nezpočet. Setkáme se ovšem i s tím, že také moravští poddaní působili na druhé straně hranice. Svědčí o tom nejen zapojení některých Moravanů do zbojnick družiny Uhorčíkovy a Jánošíkovy (doloženi jsou Valíček z meziříčí, čeladenští Kovalčík a Župica a Holubek z Metylovic), ale také poprava jistého Kořenka v Bytči v roce 1720.12


Zajímavým aspektem provázanosti historie portášského sboru a zbojnictví je specifický způsob, uplatňovaný v několika případech při rozhojňování mužstva o některé pardonované provinilce. Jednalo se většinou o osoby, které se nedopustily žádného většího kriminálního přečinu a u nichž byla naděje v nápravu. Takto omilostněné osoby – a do značné míry můžeme označit některé z nich za zbojníky – se různých deliktů dopustili většinou z mladické nerozvážnosti či sociálních důvodů.


Jedna z prvních zpráv o přijetí zbojníků do řad portovních se váže k roku 1711,13  snad nejznámější je ovšem případ z 30. let 18. století. Císařským reskriptem z března 1739 bylo tehdy umožněno přijetí šestice pardonovaných loupežníků/zbojníků mezi portáše. Jednalo se o Jana Koláčka, Josefa Kovářů, Václava Šimurdu, Jana staršího a Jana mladšího Šimurdy (všichni ze Zubří) a Jiřího Hajného (z Vidče). Ačkoli jejich činnost zahrnovala různé diverzní akce především na vrchnostenském majetku na rožnovsko-krasenském panství, jejich provinění nebyla nakonec shledána jako obzvláště závažná. Nic tedy nebránilo jejich přijetí mezi portáše. Příběh této skupiny zaujal mimo jiné již na sklonku 19. století spisovatele a historika Čeňka Kramoliše, který jej zpracoval do novely Bratři Doliňáci. Jistým dějinným paradoxem je nejen fakt, že se noví portovní ve své službě osvědčili, ale že někteří z nich svým vstupem do sboru založili rodinnou tradici zemské služby. Například z rozvětvené rodiny Šimurdů pocházelo od onoho roku 1739 až do definitivního rozpuštění sboru v roce 1830 celkem sedm mužů. 14


Obdobný příběh zaznamenáme v pramenech i v další dekádě. Rozhodnutím moravského gubernia z 20. prosince 1749 byl přijat do řad sboru pardonovaný zbojník Ondra Králík z Lopeníka. Ani on ovšem nepatřil k obávaným kriminálním živlům v kraji. Jak ve výslechovém protokolu uvedl, k odchodu do hory jej zlákal jistý Jan Gabrhel. Společně s dalšími osobami, jež mu ale byly zprvu neznámé, se poté vydali k Vláře. Když přijeli formani nejací, vystouplili sme na ně bezbožným spúsobem, jich jsme obrali, co měli malo a nebo hodně, peněz jim sme vzali a truhlici na voze zloža z vozu sme rozštípali […] penězi jsme se rozdělili jednomu každému nám přišlo z tej Summy po 6 f. a 15 kr. Ondra se zastal i neprávem drženého Michala Juračky, který ve Valašských Kloboukách v arestě darmo trpí. Lítost nad vykonaným přečinem, nízký věk (23 let) i přihlédnutí k tomu, že se jednalo o první pochybení vzaly úřady v potaz a navrhly povolání Ondry Králíka do řad portovních. Službu nakonec vykonával více než dvacet let, až do roku 1772. V otcových šlépějích pokračovali i jeho potomci, kteří dosáhli i vysokých postů: Ondra se stal vicefeldveblem a Jan dokonce zástupcem velitele sboru feldveblem.15


Nevelký časový odstup od obou popsaných událostí vykazuje událost jiného charakteru. 24. dubna 1743 byl v Uherském Hradišti vykonán trest smrti oběšením na bývalém portáši Michalu Šestohrdém z Krásna. Opustil totiž svou službu a přidal se k oddílu odbojníků jistého Janoška.16  Tento případ je doposud jediným dokladem dezerce ze zemské služby, kterou zaměnil některý z příslušníků sboru za členství ve zbojnické skupině.


Poněkud jiný charakter mají nepotvrzené spekulace z období postupného formování sboru mezi léty 1638 až 1717. Několikeré rozpuštění a následné povolání portovních bylo občas dáváno do souvislosti s dvojjakostí některých místních obyvatel. Zemská služba zajišťovala členům sboru poměrně slušný finanční příjem v podobě 2 zlatých měsíčně a 2 liber chleba. Zároveň byla každému muži přislíbena jakási ´motivační odměna´ 30 zlatých za každého živého a 15 zlatých za mrtvého polapeného provinilce. Jakmile však několikrát došlo během druhé poloviny 17. století k rozhodnutí zrušit portáše, znamenalo to vždy nemalé komplikace pro ně samotné i jejich rodiny. Vzrůst neklidu v oněch mezidobích bývá proto někdy spekulativně spojován s aktivitami bývalých portášů, kteří se snažili získat obživu méně nelegálním způsobem. Po stránce teoretické i praktické k tomu byli náležitě vybaveni. Zároveň také jakékoli trvalejší narušení klidu a pořádku v kraji mohlo sekundárně přispět i k opětovnému získání služby.


Obavy z obdobného vývoje neskrýval ještě v roce 1748 portášský poručík Mikuláštík. O službu ve sboru se tehdy totiž ucházel Jan Raška s bratrem Jurou, kteří se jako dobrovolníci podíleli na eliminaci kriminálních živlů, které ohrožovaly Hrozenkovskou dolinu. Část z pronásledovaných osob se jim ovšem mstila, takže si nebyli jisti životem ani statkem. Žádali proto o přijetí do řad portášů –  a to místo Jana Sovičky a Tomáše Patáčka, kteří již pro své stáří údajně nemohli svou službu řádně vykonávat. Poručík se však proti této výměně postavil s poukazem na to, že oba portáši z Jasenné jsou bývalí pardonovaní zbojníci. Kdyby nyní na sklonku života ztratili obživu, hrozil by i navzdory jejich věku návrat k nelegálním aktivitám – ať již z pomsty, uražené ješitnosti či jen z nedostatku zdrojů na vlastní obživu. Pro sbor by navíc znamenali díky důvěrné znalosti jeho fungování nemalou obtíž. Krajský úřad nakonec toto zdůvodnění akceptoval a oba Rašky odměnil jen finančním obnosem.  17


O vzájemných střetech mezi portáši a zbojníky – zpravidla s proměnlivým výsledkem pro obě strany – nás zpravují i některé dochované projevy lidové slovesnosti. Obsahují různá vyprávění o pronásledování zbojníků, o nástrahách a léčkách, jež si navzájem strojili oba protivníci. Jedna z nich vypráví příběh o tom, jak si přišli pro Juráše do jeho skrýše v horách na moravsko-slezském pomezí portáši, byli ale přemoženi a zajati. Jejich oděvu a výstroje pak využili sami zbojníci, když se v přestrojení za portáše vydali na hukvaldský hrad, aby tam osvobodili několik svých vězněných druhů.


Jiný příběh – tentokrát o přijímání pardonovaných zbojníků mezi portovní – zaznamenal v polovině 19. století pro P. Beneše Methoda Kuldu rožnovský písmák Josef Lucian Ondřej Kramoliš. Před definitivním přijetí do řad sboru měli úředníkům prakticky předvést svůj ´zbojnický um´, který nyní budou využívat při potírání nekalých živlů.  Napjatě čekající úředníky znenadání překvapili, když se do místnosti dostali s velkým hlukem nikoli dveřmi či oknem, ale komínem. Než se překvapení úředníci vzpamatovali, byli přemoženi a svázáni.   Zaznamenaný příběh známe ovšem v několika variantách, nejčastěji se jeho hlavními aktéry stávali místo pardonovaných zbojníků řádní členové sboru Malina a Stavinoha.


Vzájemné potýkání a setkávání portášů a zbojníků s postupujícími léty pozvolna ustávalo. Různé formy revolty z dob tzv. valašských povstání se s konsolidací situace redukovaly. Situace v Přerovském a Hradišťském kraji se oproti polovině 17. století pozvolna – až na drobné excesy uklidnila – členům sboru tak přibývaly další povinnosti (potírání pašování tabáku a soli, asistence při odvodech na vojnu, v době jarmarků strážní služba podél cest, dohled na dodržování protipožárních opatření atd.). Mělila se i struktura nelegálních činností, sociálně motivovaný odpor získával na přelomu 18. a 19. století jinou podobu a v zásazích portášů stále více převažovalo potírání ryze kriminálních deliktů.


Na konci 1. třetiny 19. století se ukázalo, že se sbor portášů ve své původní podobě ryze zemského bezpečnostního orgánu již přežil. Císařským rozhodnutím došlo tedy k jeho rozpuštění (1829 – 1830). Posléze byl nahrazen centrálně řízeným četnictvem a finanční stráží. Povědomí o zbojnících a portáších se v následujících letech a desetiletích zčásti udržovalo v některých rodinách a obcích,19 v lidových písních i vyprávěních. Jimi se ostatně inspiroval i Mikoláš Aleš, když připravoval kresebné návrhy pro některé stavby vsetínského stavitele Urbánka a posléze i pro Jurkovičovy Pustevny. Pod střechou zdejších útulen tak došlo na sklonku 19. století k symbolickému smíření dvou historických protikladů, které neodmyslitelně náleží k specifickým prvků dějin Moravy a Slezska, potažmo širšího území západních Karpat.


POZNÁMKY

1  DRÁPALA, D.: Ikonografické proměny moravského portáše. Národopisná revue 15, 2005, č. 1, s.  35 – 43.
2  SVOBODA, E: Mikoláš Aleš na Moravě a Slovensku. Brno 1929, s. 74 – 79.
3  DOSTÁL, F.: Valaši a protifeudální boje na Valašsku v letech 1620 – 1642. Časopis Matice moravské 72, 1953, s. 155.
4  VÁLEK, J.: Portáši. Naše Valašsko 2, 1931, s. 13.
5  DOSTÁL, F.: Valašská povstání za třicetileté války. Praha 1956, s. 124.
6  KUBEŠA, A. – POLÁŠEK, J. N.: Písně z doby roboty, zbojnické a vojenské (Valašské pěsničky VII). Vsetín 1993, s. 16.
7  JEŘÁBEK, R.: Dvě zbojnické bagately. Český lid 52, 1965, s. 1 – 13. Týž: Ikonografie moravskoslezského zbojníka. Národopisné aktuality 26, 1989, č. 4, s. 239 – 247.
8  Např. MIČKALOVÁ, H.: O čem si vyprávjajú Karlovjané. Pověsti, legendy a vyprávění z Velkých Karlovic a okolí. [Velké Karlovice], s.d. Táž: Co sa Karlovjanom stalo aj nestalo. Pověsti, legendy a vyprávění z Velkých Karlovic a okolí. [Velké Karlovice], s.d. Táž: Co si pamatujú Karlovjané. Pověsti, legendy a vyprávění z Velkých Karlovic a okolí. Velké Karlovice 2001.
9  Moravský zemský archiv Brno, Gubernium, Portáši, signatura P32, karton 1430.
10  MACŮREK, J.: Valaši v západních Karpatech v 15. – 18. století. Ostrava 1959, s. 152.
11  OCHMAŃSKI, W.: Zbójnictwo goralskie. Warszawa 1950, s. 137 – 138.
12  Moravský zemský archiv Brno, Gubernium, Räuber, signatura R9, karton 1598.
13  Moravský zemský archiv Brno, Gubernium, Portáši, signatura P32, karton 1430, fol. 62.
14  SLOBODA, D.: Portáši. Koleda. Kalendář na rok obyčejný 1854. Brno 1854, s. 51. KUNZ, L.: O verbování lidí portovních a jejich hmotném postavení. Naše Valašsko 9, 1946, s. 66.
15  Moravský zemský archiv Brno, Stavovská registratura, Portáši, signatura P6, karton 815, fol. 786, 850 – 861.
16  ŠEVČÍK, A.: Portáši. Národní četníci a ochránci valašských hor. Vsetín 1930, s. 45.
17  Moravský zemský archiv Brno, Stavovská registratura, Portáši, signatura P6, karton 815, fol. 781 – 783.
18 Z Kuldovy pozůstalosti publikoval KUBEŠA, A.: K zbojnictví na Valašsku. Valašsko 9, 1965, s. 17 – 21.
19  DRÁPALA, D.: Proměny jedné tradice. Národopisný věstník XV – XVI (57 – 58), 1999, s. 172 – 181. Týž: Role historického odkazu v životě obce. Sen o portášské Bystřici. In: Tradice lidové kultury v kulturním vývoji České republiky. Sborník příspěvků 17. strážnického sympozia, Strážnice 2001, s.101 – 108.