Pod jménem Valachů a portášů – terminologická rozprava

Daniel Drápala, Ústav evropské etnologie FF MU, Brno


Publikováno: Národopisná revue XVII, č. 3, Strážnice 2007, s. 170 – 177.


Na sklonku 19. století se v některých dílech regionálních literátů, historiků a vlastivědných pracovníků severovýchodní Moravy začalo objevovat národním patosem podbarvené synonymum pro označení tehdy již zaniklého sboru zemských portášů valašské národní vojsko (Kramoliš, 1894 a 1920).1  Termín měl cíleně evokovat spjatost příslušníků tohoto bezpečnostního oddílu s Moravou, potažmo Valašskem, jehož obyvatele a majetky měli za úkol střežit a ochraňovat.



Ačkoliv se oblast, v níž portáši (zvláště od druhé poloviny 18. století až do roku 1830) skutečně operovali, do značné míry překrývá s územím (moravského) Valašska, označovat je podobně nadneseným termínem je záležitostí spíše novodobé reinterpretace historických faktů. Potřeba ryze národního či regionálního prvku – potažmo kladného hrdiny či hrdinů vzešlých z lidového prostředí – … zrostu mocného, kroku ostražitého, před jejichžto pátravostí málokterý zločin ukryt zůstal... (Sloboda, 1854) – navíc s jednoznačně pozitivním vyzněním tak přiváděla některé vlastenecky smýšlející osobnosti k podobně zabarveným tvrzením.  … své životy, svá těla, svou svobodu přinesli za vlast a za spoluobčany na Moravě… (Kramoliš, 1925).


Navzdory vágnosti tohoto a jemu podobným pojmů nám ovšem téměř dvousetletá historie sboru zemských portášů přináší několik zajímavých poznatků, které mohou mimo jiné přispět k pochopení, jak byla vnímána životní realita a události na východě Moravy v 17. století úřednickým aparátem habsburského soustátí (ať již v samotné Vídni, tak i v provinčním Brně, Olomouci, Uherském Hradišti nebo i na dalších místech).


Východní Morava náležela již od 20. let 17. století k oblastem, které se vyznačovaly téměř permanentním neklidem. V krátkém časovém úseku se zde střetlo několik různorodých faktorů, které přispívaly ke zvláštní atmosféře latentního neklidu. Stavovské povstání a aktivity některých místních šlechticů (Jan Adam z Víckova, Václav Bítovský z Bítova), zapojení části zdejšího obyvatelstva do vojenských akcí a následné přetrvávání drobného odboje, ale i průtahy vojsk přispívaly k tomu, že východomoravské teritorium prožívalo v těchto letech nelehké údobí. Zběhlé obyvatelstvo, uprchlíci a různé živly přispívaly společně se sílícím tlakem vrchnostenské správy a nastupující rekatolizací k početnímu nárůstu skupin, jejichž příslušníci bývali v dobových písemnostech označováni jako Räuber či Diebe – tedy lupiči, zloději, pobertové, případně zbojníci. Vezmeme-li v úvahu i četné přechody různých kriminálních skupin ze Slovenska, můžeme oprávněně mluvit o skutečné destabilizaci tohoto regionu.


Násilí a loupeže, o nichž stále častěji referovali místní úředníci, se snažily centrální úřady eliminovat přísliby odměn za každého polapeného škůdce – živého i mrtvého.2  Přesto zásahy proti nekalým živlům vykazovaly stále nedostatečnou úspěšnost. Pronásledovaní často spoléhali na skrytou solidaritu místního obyvatelstva – ne-li na jejich přímou spolupráci a ochranu. Nejvíce stížností se tehdy vázalo k počínání obyvatel ze Vsetínska. Ostatně byli to právě oni, kdo v březnu 1638 potupně odzbrojili výpravu Jindřicha Halbicha v počtu 130 mužů, vyslaných k likvidaci východomoravských nepokojů.


Dne 31. března 1638 proto přikázal císař Ferdinand III. moravskému zemskému hejtmanovi hraběti Salmovi odvod jednoho sta mužů pro tzv. oddíl věrných Valachů. Toto datum je historiky obecně považováno za vznik bezpečnostní organizace, která posléze získala název sbor zemských portovních (Landesportatschen). Na počátku je však užíván výhradně jen pojem: věrní Valaši. Neblahé zkušenosti z dřívější doby vnášely od počátku do císařského rozhodnutí jisté pochybnosti. Již v dubnu téhož roku tak obdržel hrabě Salm další dopis, v němž byl nabádán ke zvláštní opatrnosti při výběru mužů, neboť je údajně velmi nesnadné rozeznat ony Valachy věrné od těch nespolehlivých. Určité tápání a nejistotu v jednání vládních složek potvrzují i další fakta.


Po důkladné analýze pramenného materiálu vše nasvědčuje tomu, že uvedený krok vídeňské administrativy nebyl žádným plánovaným koncepčním řešením problematického moravského regionu a jeho bezpečnosti jako spíše dalším pokusem, jak řešit eliminaci nežádoucích složek působících v Hradišťském a Přerovském kraji.


Využití zdejšího obyvatelstva k vojenským či bezpečnostním aktivitám nebylo přitom v polovině 17. století ničím neobvyklým. Na biskupském panství Hukvaldy byli již v předešlém 16. století využíváni svobodní Valaši například jako hajduci pro vybrané úkoly branného charakteru (doprovody, ale i vojenské krytí zásob) (Macůrek, 1959). Jako kvalitní ozbrojená složka se východomoravské obyvatelstvo (stejně jako např. těšínské) ostatně osvědčilo také během bojů třicetileté války. Odvahu a bojovnost zdejšího lidu mimo jiné připomněl také bratrský biskup J. A. Komenský: … moravští horalé kolem Vsetína, řečení Valaši, lid bojovný… (Dostál, 1956: 197).


Nadřízené úřady zpočátku předpokládaly, že jakmile se situace vyřeší, nebude již jedné stovky věrných Valachů potřeba. Ti pak budou po vyplacení odměny opět poslání domů ke svým rodinám a zaměstnáním. Jejich povolání by tedy bylo jen dalším z mnoha obdobných aktů využití domácí ozbrojené síly pro potřeby ochrany země a jejího pořádku proti vnitřním i vnějším škůdcům. Nasvědčuje tomu také užití onoho poměrně vágního termínu věrní Valaši pro takovouto dočasnou ozbrojenou složku, pro níž nebylo ani zapotřebí stanovovat vzhledem k předpokládané krátkosti jejího působení nějaký speciální název ani organizační strukturu.Zamýšlenou časovou omezenost nasazení oddílu jednoznačně dokládají i některá další fakta z let 1638 až 1717.


Jedna z prvních otázek, která vyvstává v souvislosti s těmito ranými dějinami portášů je problematika samotného termínu věrní Valaši. V odborné literatuře se v průběhu 20. století rozvinula bohatá diskuze nad významovými proměnami pojmu Valach. Někteří badatelé (J. Štika, D. Krandžalov, J. Macůrek) se ve svých pracích uvedeného označení stočleného bezpečnostního oddílu z roku 1638 dokonce okrajově dotkli. K důkladnější sondě se ovšem vzhledem k šíři svého badatelského záběru nedostali.


Proto můžeme tuto otázku nastolit dnes a snažit se nalézt odpověď, kdo vlastně byli oni věrní Valaši, z jakých oblastí pocházeli, případně co vedlo habsburskou administrativu k užití tohoto názvu i pozdějšímu jeho nahrazení termínem portáši/portovní?


Slovo Valach se v první třetině 17. století dostávalo do širšího povědomí především díky několika ozbrojeným výstupům obyvatel horských krajů na východě Moravy – především ve 20. letech (Dostál, 1953 a 1956). Ačkoli dobové prameny na mnoha místech zmiňují jako hlavní aktéry těchto událostí Valachy, nejsou jedinými, kdo se účastnili těchto událostí: …v povstání setrvávající vsetínští a s nimi spojení Valaši…(Dostál, 1956: 220). Hranici mezi Valachy a ostatními obyvateli regionu vnímal i pisatel kroniky Frenštátu, když psal: Toho času Valaši a poddaní mezřičtí, vsetínští, brumovští, lukovští, světlovští… (Štika, 1966: 269).


Oprávněně proto můžeme spekulovat, koho vlastně mínili úředníci ve Vídni, Brně či Uherském Hradišti, když zvažovali – a nakonec také provedli – najmutí 100 věrných Valachů? Byli oněmi Valachy míněni všichni obyvatelé podhorského kraje, včetně obyvatel měst, nebo to byla jen svébytná uzavřená (profesně, sociálně, geograficky) skupina osob?


Přestože již první měsíce znamenaly pro sbor věrných Valachů úspěšné zásahy (spolupodíleli se např. na likvidaci skupiny Ondrůškovy či Pavla Pišťalky) (Dostál, 1956: 124 – 125), nalezneme v jejich působení kratší či delší časové proluky. Tyto intermezza dokládají, že sbor byl několikrát rozpouštěn a následně opět svoláván. Neměl tedy (zatím) místo ve stabilním bezpečnostním systému země. Ve chvíli, kdy se jevila jeho nezbytná potřeba, došlo k vyčlenění finančních prostředků potřebných k najmutí sto či šedesáti mužů. Jakmile ale bezprostřední nebezpečí pominulo, oddíl byl rozpuštěn. Opakované uvádění do činné služby zároveň po celou druhou polovinu 17. století přispívalo k pozvolné institualizaci tohoto bezpečnostního nástroje – včetně změn v jeho pojmenování přibližně od 50. let 17. století.


I nadále byl sice používán termín věrní Valaši (getreue Wallachen), vedle něj však dobové materiály uvádějí i jiné pojmy. Již v dubnu 1655 se poprvé setkáváme se slovem portovní: einem Anzahl Portowny. O dvě léta později ho opět nalézáme v sousloví: treuer Portowniken, ale také v poněkud zkomolené formě Partowniken. Zdůraznění potřebné věrnosti těchto mužů (Aufnahme der treuer Partowniken) odkazuje nejen k staršímu označení věrní Valaši, ale dokládá, že se jde skutečně o tutéž formu využití domácího – věrného – obyvatelstva. Ještě v témže roce (25. srpna 1657) se prvně setkáme i s dalším novým termínem: Portatschen. S odstupem několik let a desetiletí se nakonec právě ono natolik vžije, že se stane jediným, lehce rozlišitelným označením členů sboru.


Uplatňování několika různých pojmů – a možná i hledání toho nejvhodnějšího – pro tutéž bezpečnostní složku vedlo ve druhé polovině 17. století k jisté zmatečnosti na všech úrovních tehdejšího úřednického aparátu. K výše uvedeným totiž přibývaly další. A tak zatímco na počátku června 1663 máme doloženo užití slova Kreisportatschen, o patnáct dní později je to zase jiný termín: Kreiswallachen. Ten je užit i v materiálech z první poloviny roku 1667, kdy byla řešena svízelná situace v oblasti Tvarožné Lhoty. Nekalé živly přicházely tehdy z hor moravsko-uherského pohraničí a díky jejich akcím bylo údajně podle dobových zpravodajství v této části strážnického panství smrtelně nebezpečno. Použití třiceti myslivců a mušketýrů se minulo účinkem, a proto byly úřady žádány o pomoc. Krajská administrativa na základě dřívějších zkušeností nedoporučila najmutí dalších dvaceti mušketýrů, a spíše se přikláněla k využití věrných krajských Valachů. Spojení termínu Valach a krajský je konečně na sklonku 17. století modifikováno dalším termínem zemští Valaši (Bezahlung der Landeswallachen). 


Tato variabilnost jednoznačně dokazuje neujasněnost jednotného označování mužů povolávaných k bezpečnostní službě. Akcentace slova krajský (Valach / portáš), případně zemský dokládá nejspíše právě onu služebnost, vazbu vybraných mužů (prokazujících věrnost i fyzické předpoklady pro zemskou službu) na centrální moravské úřady i krajské správy Přerovského a Hradišťského kraje. Tímto jediným slovem jsou tak pomyslně vyčleněni z větší masy obyvatelstva, pro jejichž pojmenování používali dotyční úředníci obecného pojmenování.


Valach Dalším možným faktorem ovlivňujícím užívání sledovaného slovního spojení se jistě stala vědomá snaha o odlišení těchto věrných / krajských / zemských Valachů od räuberische Wallachen či wallachische Räuber – tedy protipólu věrných Valachů a skutečných objektů jejich zájmu při nastolování klidu a pořádku.Druhým faktorem, který v této době ovlivnil fungování portášského sboru, byla moravsko-uherská hranice vedoucí z větší části náročným horským terénem.


Uchylovalo se za ni  množství zběhlého obyvatelstva (z důvodů sociálních, hospodářských i kriminálních) i tajných evangelíků. Na naše území naopak odtud často přicházely osoby nárokující si pastvu na moravské straně pomezních kopců, případně různé loupeživé bandy. K permanentnímu neklidu přispívala také četná povstání, jimiž byly Uhry ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století téměř permanentně zmítány. Z pochopitelných důvodů byla proto činnost věrných Valachů / portášů soustředěna i na ostrahu hranic a potírání všech nekalých živlů přicházejících z této strany.


Navzdory faktu, že členové sboru byli označováni za Valachy, působili tak na mnohem větším teritoriu, než jaké je dnes vymezováno jako (moravské) Valašsko. Přestože jména a původ některých velitelů nás na Valašsko přivádějí – lépe řečeno do blízkosti zemské hranice (1700: velitel Martin Ország, fojt z Nového Hrozenkova; Pavel Majer z Hutiska), ještě v první třetině 18. století byli portášů dislokováni i v oblasti Velké nad Veličkou, Březové pod Lopeníkem, Starého Hrozenkova a některých dalších míst jihovýchodní Moravy. Teprve od poloviny 18. století vidíme pozvolnou redukci působnosti portovních ryze na vybrané území Hradišťského a Přerovského kraje – od hukvaldského panství na moravsko-slezské hranici na severu, až po Brumovsko a Vizovicko na jihu. V memoriálu Jiřího Křenka z roku 1787 se uvádí, že členové sboru pocházejí pouze z kmene Valachů. Obsahové pojetí tohoto pojmu se však již liší od staršího významu z počátků sboru a má mnohem blíže k interpretacím v dílech J. N. Hankeho z Hankenštejna či J. H. A. Gallaše.


Známe-li okolnosti vzniku oddílu věrných Valachů i geografický záběr jejich působení – a někdy i původu – můžeme rekonstruovat pojetí termínu Valach v dikci byrokratického aparátu habsburské monarchie. Na základě uvedených faktů je jasné, že se toto pojmenování posunulo v polovině 17. století především v důsledku několika vln valašských rebelií do obecnější roviny. Nebyli tak již nazývání ani horští pastevci, ani výhradně vzpurné obyvatelstvo. O pozvolném rozrůstání pojmu původně z chovatelů valašského dobytka na početnější okruh lidí svědčí i známý revers městeček a dědin na panství vsetínském (1627), je v něm uvedeno, že se … pod jménem Valachů dopustili nepřátelských činů proti Bohu, císaři a dědičným vrchnostem. (Dostál, 1956: 94).


S narůstajícím počtem zpráv o dění na východě Moravy se posléze úřední složky chopily pro svou potřebu termínu, který byl všeobecně znám, dokonce pronikl i do anglických relací (Polišenský, 1947), aniž by blíže zkoumaly jeho prapůvod. Užily je tak poměrně přímočaře pro pojmenování obyvatelstva, které se snažili pro snazší orientaci vydělit z větší masy moravské populace. Společným rysem této početné skupiny osob usazeném na poměrně velkém teritoriu: horské území s náročným terénem a vazbami na podhorské regiony, blízkost moravsko-uherské hranice, případně i jistá míra sociálního neklidu. V dikci úředních relací se přitom označení Valach objevovalo jak ve formě podstatného jména – v již známé podobě věrní / krajští / zemští Valaši, ale také i přídavného jména, když se mluvilo o valašských zločinných živlech (wallachische Räubergesindel).


Že užití sledovaného termínu nebylo jen ojedinělou událostí, dokládají některé další úřední dokumenty. K roku 1663 se nám váže např. informace o povolání na dva tisíce Valachů k obrazně moravské země. Najmuti měli být na těchto panstvích: strážnické, ostrožské,m brodské, světlovské, brumovské, vizovické, lukovské, vsetínské, rožnovské, hukvaldské a buchlovské. (Hosák, 1966: 201). Z výčtu dominií je jasně patrné, nakolik bylo rozsáhlé území obývané v představách habsburských úřadů Valachy.


Přibližně v poslední třetině 17. století se začalo pozvolna upouštět od uvedeného pojetí pojmu Valach. V téže době se setkáme také se stále častějším nahrazováním proměnlivých označení věrní / krajští / zemští Valaši slovem portáš, případně portovní. Obě posledně uvedená slova  natolik zobecněla, že je užíval jak úřední aparát na různých stupních (vrchnostenské a krajské úřady, zemská administrativa a vídeňské centrální složky) tak i místní obyvatelstvo – a v neposlední řadě také sami členové sboru.


Původ slova portáš se snažili odhalit již v první polovině 20. století někteří naši badatelé. Josef Válek hledal jeho kořeny v Rumunsku. Základem se pro něj mělo stát spojení slov: a putra (nosit) a port (oděv, kroj). Vycházel totiž z předpokladu o stejnokroji portovních, který se měl sestávat z jednotlivých krojových součástek. Podrobíme-li ovšem důkladné analýze dochované informace o oděvních zvyklostech portášů, nalezneme jen jedinou, poněkud neurčitou, specifikaci jejich oblečení. Souhrnná zpráva z 80. let 18. století přináší poměrně stručnou charakteristiku: … jejich oblečení  je oděvem místních obyvatel těch krajů, v nichž jsou usazeni a bydlí.  Pro svou službu tedy oblékali oděv, který jim umožňoval nejen splynutí s prostředím, v němž působili, ale který zároveň vykazoval mnohé přednosti pro pohyb v náročném horském terénu i zdejším klimatu. V detailech se tak mohl oděv portášů z různých desátnictev lišit v drobnostech i větších detailech. Stěží proto můžeme mluvit o jakémkoli sklonu k uniformní jednotě. Druhou slabinou Válkovy teze je předpoklad  možného přenosu pojmu prostřednictvím valašské kolonizace. Z dosavadního bádání ovšem víme, že se v západních Karpatech vyskytují jen ty pojmy rumunského původu, které bezprostředně souvisejí s praktikováním horského salašnictví.


Také jazykovědec Václav Machek se snažil nalézt původ slova portáš v oblasti jihovýchodní Evropy. Dle něj se východiskem stalo slovo potera (tj. četa ozbrojenců vyslaná k pronásledování a polapení banditů v lesích), k němuž se přidala přípona aš. Paralely přitom nacházel v okolních slovanských jazycích: bulharsky potěrja, srbochorvatsky potjera či slovinská potira. Odtud také proniklo slovo do turečtiny a albánštiny (potyra, respektive potere). I v tomto případě se jevila jako možný nástroj transferu termínu z Balkánu do střední Evropy valašská pastevecká kolonizace. Sám Machek ovšem zpochybnil, že by se v tak složitém procesu kulturního přenosu napříč karpatským obloukem zachovalo natolik silné povědomí o obsahovém základu tohoto slova, aby mohlo být aplikováno na ustavený sbor věrných Valachů. Přiklonil se proto ke zprostředkovatelské roli maďarštiny, která měla zapříčinit také hláskové přechýlení z potera na porta. Zároveň mělo dojít k významové proměně do podoby jakékoli trestné výpravy, nejen proti zbojníkům / hajdukům, až se přetransformovalo i do slovesa portyázni = hledat, slídit (Machek, 1939).


I v případě Machkovy teorie můžeme být na jistých pochybách o reálnosti podobného kulturního přenosu. Přesto obsahuje jeden zajímavý aspekt, který nás může přivést ke skutečnému původu termínu portáš na Moravě – do Uher. Již od 16. století se v oblastech Turky neobsazených uherských území (tedy především Slovenska) vytvářely při některých hradech, zámcích a sídlech velkostatků zvláštní vrchnostenské ozbrojené posádky – portarii castri. Vykonávali většinou jednoduchou strážní službu, v případě bezprostředního ohrožení mohli být využiti i k obraně proti nepříteli. Potřeba těchto ozbrojených družin rostla zvláště se stále rostoucím nebezpečím Turků, jejichž oddíly (případně jejich spojenců) vykazovaly velkou mobilitu a náhlými přepady způsobovaly nemalé škody. Odvozením od latinského termínu pro bránu (porta), u nichž vykonávali svou službu, pak vzniklo jednak označení portovní, jednak jeho obdoba ve formě portas (v maďarštině čti portáš). Několik drobných zmínek z 30. let 17. století ovšem dokládá, že svou činnost neomezovali jen na dohled při branách. Mnohdy se stávali  nástrojem k řešení konfliktů mezi některými vrchnostmi.3


I přes některé stížnosti a výtky na chování uherských portovních se v tutéž dobu inspirovala krátkodobým povoláním poddaných do vrchnostenských strážních služeb i těšínská kněžna Alžběta Lukrécie. Mezi léty 1630 – 1647 střežili její (těšínští) portovní přechody v horách (proti vnějšímu nepříteli i proti pašerákům). Jablunkovský chalupník Jurek Kuczmena tak měl ve svých povinnostech zanesených do urbáře také … na škůdce zemské a sice kde se jemu poručí z jinými portovníky choditi... (Macůrek, 1959: 152).


V polovině 17. století se tedy dle místních podmínek dostávaly termíny portovní i portás(š) do širšího povědomí hned ve dvou provinciích habsburské monarchie sousedících s Moravou. O jeho zdomácnění svědčí v další rovině i výskyt mezi příjmeními. Například na sklonku 17. století působil ve slezsko-polsko-uherském příhraničí zbojník s příhodným jménem: Martin Portasz. Za jeho přečiny jej nakonec roku 1696 popravili v Krakově (Ochmański, 1950: 101)


Na Moravě sice nefungovaly obdobné vrchnostenské oddíly jako v okolních regionech, přesto jistá příbuznost ve využívání služby ozbrojených poddaných přiváděla od 50. let 17. století zpočátku ojediněle, posléze stále častěji, některé osoby k přenesení pojmu portáš / portovní i na sbor věrných Valachů. Svou roli v zobecnění těchto slov jistě sehrál také silné zastoupení uherských magnátů mezi pozemkovými vlastníky na východní Moravě. Z archivních dokladů máme doloženo, že na svá moravská panství běžně dosazovali vyšší a střední úředníky ze svých uherských držav. Jejich znalost tamních reálií a jistá podobnost v poslání věrných Valachů a uherských portarii castri (portás) mohla tedy vést k postupnému zdomácnění uvedených slov i na Moravě.


Nepůvodnost pojmu dokazuje také nejednotnost v písemných záznamech druhé poloviny 17. století. Objevují se v nich různé varianty slov portáš či portovní: Portatsch / Portatsh / Portowny / Partowniken, které nejspíše vyplývají z neznalosti originální (neněmecké) podoby. Odchylky pak vznikaly např. písemnou fixací ústního projevu, který musel být převeden do úřední němčiny. Stále častější užívání slov portáši / portovní všemi složkami moci, lokální správou – a posléze i místním obyvatelstvem a samotnými členy sboru vedlo nakonec k definitivnímu vytlačení původního termínu a zažití tohoto nového praktičtějšího a snadno identifikovatelného pojmu. Symbolicky se tak děje právě v letech, kdy se rozhodovalo o existenci zemských portášů jako stálého bezpečnostního oddílu. Definitivní rozhodnutí padlo ale až v roce 1717, kdy dohled i financování sboru převzali na svá bedra moravští stavové.



Problematice etnografické rajonizace i konstituování názvů jednotlivých etnografických skupin na území Moravy a Slezska byla v minulosti věnována nemalá pozornost.4  Při hledání historických kořenů mnohých termínů lze aplikovat také kulturně-historické metody, s jejichž pomocí je možné vytvořit historický rámec užívání některých pojmů, s nimiž se etnografové v pozdějších letech setkávají v rovině živého pojmenování příslušníků dílčích etnografických okrsků. Typickým příkladem je problematika obsahových proměn slova Valach.


V polovině 17. století je ještě nemůžeme vnímat z pozice 19. či 20. století – tedy z hlediska vazby na specifickou lidovou kulturu či vyhraněný region Moravy. Je to pojem, jehož obsah tehdy vycházel především z politicko-vojenských aspektů. Původní zvyklost takto označovat  hospodáře praktikující horské salašnické pastevectví, vč. některých právních norem, se v důsledku spletitých historických událostí první poloviny 17. století proměnilo do zcela nového vnímání uvedeného slova. I přes nepopiratelnou původní inspiraci se ztrácí přímá vazba na hospodářskou rovinu. Valachy je tak nazýváno obyvatelstvo (především) vesnických obcí v dominiích rozkládajících se v horském pásmu podél moravsko-uherské hranice a v přilehlých oblastech podhorských.


Nepopiratelné je také to, že nový obsah byl pojmu přiřčen z vnějšku, úřednickým aparátem habsburské monarchie. Východiskem pro tento významový posun se bezesporu staly nepokoje z 20. až 40. let 17. století. Pod jménem Valachů se jich účastnila profesně i sociálně pestrá směsice obyvatelstva. S tím, jak se však události východní Moravy dostávaly stále více do obecného povědomí, přesouvalo se původně jen úzce vymezené užívání pojmu na mnohem širší skupinu osob. Základním identifikačním rysem byla v tomto případě především schopnost vojenské služby a bojová zdatnost mužů z teritoria východní Moravy. Osvědčili se jak na straně odbojníků, tak i v řadách císařských. V dobových materiálech se proto stále častěji objevovalo užití právě ono širšího pojetí termínu Valach.


Jako zcela logické se tudíž jeví také pojmenování souslovím věrní Valaši pro oddíl domácího obyvatelstva dočasně povolaný k řešení bezpečnostní situace kraje. Administrativa v onom roce 1638 stěží mohla tušit, že vývoj v dalších desetiletích přispěje k postupné institualizaci této ozbrojené družiny, která měla mít jen dočasnou platnost. Proto také nebylo zapotřebí dopodrobna řešit organizační záležitosti – povolaní muži byli prostě obyvateli usedlými na východomoravských panstvích, katolického vyznání, odpovídající fyzické zdatnosti, především však ochotní podílet se na uklidnění situace v kraji.


Že ono pojmenování Valachy nebylo nijak nahodilé, dokládají mnohé další úřední dokumenty vzešlé z místní, krajské, zemské i centrální administrativy z údobí až do sklonku 17. století. Situace se sice v důsledku porážky poslední vlny valašských povstání v polovině 40. let 17. století uklidnila, povědomí o Valaších jako osvědčené vojenské síle ovšem přetrvalo i v dalších letech, zvláště když se v bezprostředním sousedství Moravy nacházely neklidné Uhry i turecké nebezpečí (Dostál, 1948; Dostál 1949; Dostál 1950). Vedle toho se pochopitelně i nadále objevovali Valaši také v relacích o bezpečnostní situaci v regionu. K potírání přečinů různého charakteru (kriminálního, ale motivovaného i sociálně-ekonomicky) jsou opakované povoláváni věrní Valaši / portáši.


Překvapivé je, že zatímco slova Valach / Valaši bývala v úřední korespondenci na běžném pořádku a setkáme se s nimi v mnoha dokumentech, přesnější označení území obývaného těmito Valachy nenalézáme. Zprávy z dob třicetileté války jsou jen ojedinělou záležitostí a v navazující periodě není termín Valašsko skutečně dále užíván.5  I tento poznatek nám tak opět stvrzuje specifičnost pojmenování Valach v této době především ze strany úředních složek. Termín tedy nebyl odvozen od konkrétního přesně vymezeného území. Spojovatelem je naopak stereotypní pojetí Valacha – coby horala s určitými předpoklady pro vojenské a strážní služby.6  Teprve s postupnou konsolidací situace na počátku 18. století se toto pojetí Valachů proměnilo a slovo Valach, jak dokládá např. Křenkův memoriál z roku 1787, je vnímáno již v mnohem větší vazbě na konkrétní region na severovýchodě Moravy.


 
Sbor zemských portášů byl téměř dvě stě let bezprostřední součástí života východomoravských krajů. Dvě drobné sondy do raných dějin tohoto bezpečnostního oddílu přinášejí mohou alespoň nepatrně rozšířit naše poznání obsahových proměn některých pojmů, s nimiž se etnografická věda setkává v oblasti národopisné rajonizace. Důkladnější poznání písemné produkce habsburské administrativy nám sice potvrdilo časté užívání pojmu Valach v 17. století, zároveň však dokládá, že tento termín musíme pro tuto periodu vnímat pouze  historické rovině. Při pátrání jsme přitom odkázáni jen na část z možného spektra uživatelů – úřednický aparát – zato nám chybí adekvátní suma informací z prostředí, pro jehož příslušníky byl pojem Valach užíván. „Etnografickou dimenzi“ tak získalo slovo Valach až o století později s pevnější vazbou na konkrétní region vykazující specifické kulturní projevy.


Dělo se tak v době, kdy běžně zdomácnělo i nové (nedomácí) označení zemského bezpečnostního sboru – portáši. Zažilo se natolik, že jej bez problémů užíval německy i česky píšící správní aparát, ale i místní obyvatelstvo a v neposlední řadě i sami portáši.



PRAMENY
Moravský zemský archiv Brno, Gubernium, Portáši, signatura P32, karton 1430.
Moravský zemský archiv Brno, Gubernium, Räuber, signatura R9, karton 1598.
Moravský zemský archiv Brno, Stavovská registratura, Portáši, signatura P6, karton 815.

LITERATURA
Baláš, E.: Původ moravských Valachů. Dolina Urgatina 3, 1949, č. 3 – 4, s. 54 – 56.
Dostál, F.: Povolání Valachů do zbraně a pan Bernard ze Žerotína. Naše Valašsko 11, 1948, s. 128 – 137.
Dostál, F.: Zapomenutý boj Valachů v Starohrozenkovském průsmyku 6. října 1663. Naše Valašsko 12, 1949, s. 111 – 129.
Dostál, F.: Zkáza Valašska v boji u St. Hrozenkova r. 1663. Naše Valašsko 13, 1950, s. 12 – 23.
Dostál, F.: Z dob zbojnictví a lidového odporu na Valašsku v l. 1628 – 1642. Valašsko 1, 1952, č. 3 – 4, s. 77 – 83.
Dostál, F.: Valaši a protifeudální boje na Valašsku v letech 1620 – 1642. Časopis Matice moravské 72, 1953, s. 155 – 156.
Dostál, F.: Valašská povstání za třicetileté války. Praha: Naše vojsko 1956.
Dostál, F.: K původu a vývoji pozdně feudální diferenciace venkovského lidu na Moravě do pol. 17. století. Počátky Hanáků a Valachů.. In: Strážnice 1946 – 1965. Brno: Blok 1966, s. 207 – 247.
Drápala, D.: Proměny jedné tradice. Národopisný věstník XV – XVI (57 – 58), 1999, s. 172 – 181.
Drápala, D.: Role historického odkazu v životě obce. Sen o portášské Bystřici. In: Tradice lidové kultury v kulturním vývoji České republiky. Sborník příspěvků 17. strážnického sympozia, Strážnice 2001, s.101 – 108. Drápala, D.: Zemští portáši a zbojníci – dva protikladné fenomény moravských dějin 17. a 18. století. In: Jánošík a fenomén zbojníctva na slovensko-poľsko-českom pomedzí. Žilina: Povážské múzeum 2007, v tisku.
Fojtík, K.: K etnografickému obrazu Moravy na rozhraní 17. a 18. století. Národopisné aktuality 27, 1990, č. 3 – 4, s. 145 – 158.
Hosák, L.: K nejstarším dokladům názvů regionů a jejich obyvatelstva na Moravě a k jejich proměnám. In: Strážnice 1946 – 1965. Brno: Blok 1966, s. 195 – 205.
Jančář, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno: Ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost: 2000.
Jeřábek, R.: Dvě zbojnické bagately. Český lid 52, 1965, s. 1 – 13.
Kramoliš, Č: Bratři Doliňáci. Opava [1894].
Kramoliš, Č: Ze zašlých dob na Valašsku. Olomouc: Nakladatel R. Promberger 1920.
Kramoliš, Č: Valaši a portáši. In: Almanach Valašského roku. Rožnov pod Radhoštěm: Valašský musejní a národopisný spolek 1925, s. 10 – 14.
Krandžalov, D.: Valaši na Moravě. Materiály, problémy, metody. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1963.
Kubeša, A. – Polášek, J. N.: Písně z doby roboty, zbojnické a vojenské (Valašské pěsničky VII). Vsetín 1993.
Kunz, L.: O verbování lidí portovních a jejich hmotném postavení. Naše Valašsko 9, 1946, s. 65 – 75; 10, 1947, s. 89 – 90.
Macůrek, J.:Valaši na Těšínsku za třicetileté války. Valašsko 2, 1953,  č. 1, s. 9 – 21.
Macůrek, J.: Valaši v západních Karpatech v 15. – 18. století. Ostrava: Krajské nakladatelství 1959.
Machek, V.: Drobnosti ze slovenštiny. O jméně valašských portášů. Listy filologické 66, 1939, s. 167 – 170
Moravčík, C.: Portáši – ochránci feudálního pořádku na Moravě. Právněhistorické studie 26, 1984, s. 93 – 108.
Ochmański, W.: Zbójnictwo goralskie. Warszawa 1950.
Polišenský, J.: Valaši a Valašsko v anglických pramenech 17. století. Naše Valašsko 10, 1947, s. 105.
Sloboda, D.: Portáši. Koleda. Kalendář na rok obyčejný 1854. Brno 1854, s. 49 – 52.
Ševčík, A.: Portáši. Národní četníci a ochránci valašských hor. Vsetín: Výbor národopisných slavností na Vsetíně 1930.
Štika, J.: Význam slova „valach“ v západních Karpatech. Slovenský národopis 10, 1962, s. 419 – 422.
Štika, J.: O názvu a pojmu Valašsko a Valach na Moravě mezi třicetiletou válkou a polovinou 19. století. In: Strážnice 1946 – 1965. Brno: Blok 1966, s. 259 – 271.
Turek, A.: Dva zajímavé doklady o Valaších ze 16. století. Naše Valašsko 8, 1943, s. 183 – 184.
Válek, J.: Poznámky k mapě moravského Valašska. ČMMZ 8, 1908, s. 194 – 196.
Válek, J.: Portáši. Naše Valašsko 2, 1931, s. 13.

1 V podobném duchu nazývá portáše štábní kapitán četnictva a jejich obdivovatel Alfons Ševčík. Srov. ŠEVČÍK, A.: Portáši. Národní četníci a ochránci valašských hor. Vsetín: Výbor národopisných slavností na Vsetíně 1930.
2 28. ledna 1638 dokonce moravský zemský sněm vypsal 30 zlatých za hlavu živého a 15 zlatých za hlavu mrtvého odbojného a loupežného Valacha.
3 V červnu 1630 si tak stěžovali jablunkovští Valaši kněžně Alžbětě Lukrecii na portovní  na slovenské straně nad Čadcou: … portovní jinak záškodní, portovní s hejným na salaš přišli. Několik dalších zpráv z téhož období se váže k portovním z budatínského hradu. – Macůrek, J.: Valaši v západních Karpatech v 15. – 18. století. Ostrava: Krajské nakladatelství 1959, s. 146.
4  Přehled základních prací nalezneme např. v soupisu literatury ke kapitole R. Jeřábka Etnické a etnografické skupiny a oblasti v knize Jančář, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno: Ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost: 2000, s. 349 – 350.
5 Roku 1626 uvádíAngličan Sydnam Poyntz: … odtud jsme šli do Těšína na Valašsku (Tessona in the Walachy); švédský vojenský historik Bogislav P. von Chemnitz píše v roce 1642 o valašských horách; obdobně i u gerenála Torstensona nalezneme pojem in Walackey; stranou nezůstala ani císařská strana, jejíž plukovník užil německou podobu: Walachey; stejný termín se vyskytuje i v písemnostech moravského zemského tribunálu z roku 1644, kde se mluví o vpádu … in die Walachey. Všimneme-li si těch, kteří pojmenování uvedeného regionu užili, většinou se jednalo o osoby jen nahodile seznámené se zdejšími reáliemi. – Dostál, F.: Valašská povstání za třicetileté války. Praha: Naše vojsko 1956, s. 167; Dostál, F.: K původu a vývoji pozdně feudální diferenciace venkovského lidu na Moravě do pol. 17. století. Počátky Hanáků a Valachů.. In: Strážnice 1946 – 1965. Brno: Blok 1966, s. 243; Macůrek, J.: Valaši v západních Karpatech v 15. – 18. století. Ostrava: Krajské nakladatelství 1959, s. 204.
6 L. Hosák viděl paralelu opět v Uhrách v podobně obecněji pojaté pojmenování hajduk. – Hosák, L.: K nejstarším dokladům názvů regionů a jejich obyvatelstva na Moravě a k jejich proměnám. In: Strážnice 1946 – 1965. Brno: Blok 1966, s. 199.