Desátnictvo zemských portášů v Čeladné


Daniel Drápala
 
Publikováno:

Drápala, Daniel.
Desátnictvo zemských portášů v Čeladné.
In Museum vivum. Sborník Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. 2. 1. vyd. Rožnov pod Radhoštěm : Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2006. od s. 95 - 114, 20 s. ISBN 978-80-239-8984-7.

Méně známou kapitolu dějin severovýchodní Moravy od 17. do poloviny 19. století představuje existence specifického bezpečnostního sboru zemských portášů. Jeho hlavní poslání spočívalo v ochraně životů a majetku zdejšího obyvatelstva před „loupeživými skupinami a všemi nekalými živly, k nimž je domácí obyvatelstvo sváděno.“


Počátky sboru jsou spjaty s rokem 1638, kdy reskriptem z 31. března povolil císař Ferdinand III. najmutí jednoho sta věrných Valachů. Důvody jejich povolání do císařských služeb byly prozaické. Habsburská monarchie prožívala již dvacátý první rok válečného konfliktu, jehož následků nebyl ušetřen ani severovýchod Moravy (byť bezprostředními průtahy vojsk trpěly především nížinné oblasti země). Několik vln valašských rebelií, neúspěchy počínající rekatolizace i blízkost Uher se v této nestabilní době staly ideálním podhoubím pro vznik a úspěšné působení různých kriminálních a polozločinných skupin, jimž zdejší hluboké lesy i místní obyvatelstvo skýtaly dostatečnou ochranu. Skutečné motivy, jež vedly nejednoho horala k nezákonné činnosti, byly různé – od osobní msty, přes náboženské a politické přesvědčení, sociální útlak až po ztrátu rodinného i ekonomického zázemí – např. mimo jiné následkem války a bouří Valachů. Četné záškodnické akce a drobný poddanský odboj měly ovšem i prostý kriminální charakter. K uklidnění poměrů jistě nepřispívala ani blízkost uherského příhraničí, odkud stále častěji přicházely početné loupeživé bandy, aby přes zemskou hranici převáděly dobytek kradený na moravské straně.

Veškeré pokusy eliminovat tyto živly prostřednictvím regulérního vojska se po několika marných pokusech projevily jako neúčinné. Odbojníci využívali nejen momentu překvapení, ale také skryté solidarity a podpory některých venkovanů. Po akci se bez větších nesnází navraceli zpět do hor. Císařské a zemské úřady ve Vídni a Brně se proto snažily hledat východisko v nezvyklém řešení a našly jej v ustavení ozbrojené jednotky z řad „věrných Valachů“. Obeznámenost s místními poměry, obyvatelstvem i horským terénem a jeho záludnostmi byly nepopiratelnou devizou, jež mohly významně napomoci úspěchu celého podniku a nastolení klidu v celém kraji. Mezi obyvatelstvem měli být proto vybráni důvěryhodní muži, kteří by vytvořili základ bezpečnostní jednotky policejního charakteru. Komplikovanost poměrů, doprovázejících vznik oddílu zemských portášů, dokládá císařův dopis z 2. dubna 1638, v němž nabádal zemského hejtmana hraběte Salma k obzvláštní opatrnosti při sestavování sboru věrných Valachů, neboť lze jen velmi obtížně odlišit Valachy věrné od těch nespolehlivých.

Povolání věrných Valachů pro boj s kriminalitou navázalo na dřívější tradici využití obyvatel horských oblastí severovýchodní Moravy ke krátkodobým vojenským službám. Zvláště na statcích olomouckého biskupa byli zdejší poddaní hojně využívání jako hejduci, zbrojní pacholci apod. Ostatně ještě tři roky po povolání stovky věrných Valachů do císařských služeb obdržel tehdejší hejtman Warkotsch příkaz, aby ve vesnicích hukvaldského panství vybral pět set mužů pro potřeby ostrahy a obrany biskupské Kroměříže.

Přesto se služba nově ustaveného oddílu přece jen od předchozího využívání Valachů k vojenským účelům poněkud liší. Sto nově povolaných mužů vykonávalo svou službu již nikoli v rámci svých poddanských povinností, ale nastoupili (pochopitelně se svolením vrchnosti) přímo do císařských služeb, aby sloužili pro potřeby země, ochranu zdejšího obyvatelstva a jeho majetku. Historické dokumenty nám bohužel nepodávají přesnější informace o jménech a původu oné první stovky věrných Valachů, z korespondence mezi císařskou kanceláří a biskupskými úředníky se ovšem můžeme domnívat, že v nemalém počtu pocházeli také z rozlehlých biskupských statků Kelč a Hukvaldy na severovýchodě Moravy.

Zprávy o prvních letech a desetiletích existence sboru věrných Valachů jsou značně torzovité. Jako první narušil jejich činnost švédský vpád na Moravu v roce 1642, který vyvolal na Vsetínsku poslední vlnu valašských povstání. Dvanáct mužů ze vsetínského panství muselo dokonce pod pohrůžkou fyzické likvidace sbor opustit. Na jejich místo nastoupili noví. Předpokládáme, že tito nováčci pocházeli především z relativně klidnějších oblastí na Kelečsku, Valašskomeziříčsku, Rožnovsku a z biskupského dominia Hukvaldy. Lze tak usuzovat také z toho, že v roce 1644 se tento sbor podílel (společně s regulérním vojskem i dalšími oddíly biskupských Valachů z obcí Myslík, Palkovice, Rychaltice, Sklenov) na potlačení valašského povstání na Vsetínsku a následné stabilizaci poměrů v kraji.

Jak dlouho působily oddíly věrných Valachů po potlačení povstání, bohužel nevíme. Již v 50. letech se ovšem množí stížnosti na zločinné valašské bandy, které znepříjemňují život venkovským rolníků, řemeslníkům i kupcům putujícím na trh – a pochopitelně i vrchnosti a státní správě. V 50. letech 17. století se tak opět setkáme s rozhodnutím vyzdvihnout sbor věrných Valachů, který se již dříve pro dokonalou znalost domácího prostředí osvědčil a výrazně tak napomohl k návratu života do běžných kolejí.

V roce 1655 se mimochodem poprvé setkáme také s novým označením tohoto oddílu – portovní (Portowny). V následujících letech začal být užíván v různých písemnostech vedle již dříve zažitého slova věrní Valaši. Oba tyto termíny  posléze téměř zcela v úřední korespondenci vytlačilo slovem portáši (v německé verzi Portat(s)chen). Původ nezvyklého názvu musíme hledat v Uhrách. Zde působící vrchnostenští ozbrojenci označovaní jako portarii castri (původně sloužili jen jako strážci bran hradů a dvorů) byli označování termínem portás (čti portáš). Slovo se začalo v různých případech užívat i na Moravě a někdy v polovině 17. století se nejspíše úspěšně uplatnilo i pro pojmenování sboru věrných Valachů. Jednoslovné pojmenování totiž více vyhovovalo byrokratickému aparátu, nebylo navíc tak vágní a snadno zaměnitelné jako věrní Valaši. Jeho užívání jistě uvítali i sami příslušníci bezpečnostního oddílu, pro něž mohlo dosavadní označení s přídavkem věrný působit ve zjitřené době 17. století nemístně až provokativně.

V prvním půlstoletí existence byli portáši dle okamžité potřeby střídavě rozpouštěni a opět povoláváni do služby (v letech: 1651, 1655 – 1658, 1661, 1667 – 1668, 1678, 1680 – 1681, 1683, 1694, 1696, 1698 – 1700). Fungovali tak vždy vlastně jako krátkodobý, ale velmi účinný nástroj k nastolení klidu a pořádku v celém regionu východní Moravy. Ve chvíli, kdy se podařilo nastolené úkoly splnit, ztrácela další existence portášů v očích císařských úředníků opodstatnění a s odůvodněním na vysoké finanční náklad na jejich vydržování býval sbor rozpuštěn. Sotva však zvýšily kriminální živly svou aktivitu a škody jimi způsobené přerostly únosnou míru, nezbývalo než opět povolat oddíl portovních do služby.

Pravomoc svolávat a rozpouštět sbor od prvopočátku náležela výhradně panovníkovi. Pobýval-li mimo sídelní město a dědičné země, přecházelo v nezbytných a urgentních případech právo na moravského zemského hejtmana. Pro zdlouhavost a nepružnost tohoto systému bylo císařskými reskripty z let 1666 a 1667 přeneseny pravomoce na moravský zemský sněm – s poukazem, že se vlastně jedná o zemskou bezpečnostní instituci. Tento krok je jednoznačným dokladem klesající ochoty centrální moci vydržovat portáše ze svých prostředků (nastávaly dokonce okamžiky, kdy portáši museli upomínat o výplatu žoldu) a předznamenal jeho pozdější převzetí zemskou správou.

Početní stav povolávaných mužů po celou druhou polovinu 17. století kolísal. Stočlenný oddíl z roku 1638 byl v následujících letech zredukován na 20 až 60 mužů. Výše jejich žoldu představovala 2 zlaté měsíčně a 2 libry chleba, k nimž přibývala jednorázová odměna za polapeného živého (30 zlatých) či mrtvého (15 zlatých) zločince. Zatímco jména některých tehdejších velitelů sboru archívní materiály zachovaly (desátníci Jan Koutník a Jan Maňák, hejtman Martin Ország, hejtman Pavel Majer), jména řadových portovních jsou neznáma. Jednou z mála výjimek je portáš Jan Konvička z Čeladné, sloužící v řadách sboru v roce 1657. Existenci tohoto muže nám potvrzují i jiné archívní prameny z této doby. Nalezneme jej mezi hospodáři usazenými v Čeladné při obou lánových vizitacích z let 1656 a 1670. Se jménem Konvička se v obci setkáme i v dalším století.

V roce 1700 bylo shledáno, že portovních není nadále potřeba, neboť Morava je v důsledku nepokojů v Uhrách dostatečně obsazena vojskem, které mělo dbát i o udržení klidu a pořádku. Následující měsíce ale ukázaly, že existence dobře fungujícího bezpečnostního sboru je nezbytným východiskem pro trvalé udržení pořádku v zemi. Proto se moravští stavové v dalších letech několikrát uvolili nést náklady na jejich vydržování. K dobrému renomé sboru jistě přispěly i události v letech 1707 a 1708, kdy na Moravu vpadly oddíly uherských povstalců a některé kraje velmi zpustošily. Zatímco vojenské oddíly zemských husarů před útokem prchly, portovní se pod vedením tehdejšího velitele a hutiského fojta Pavla Majera aktivně podíleli na obraně. Teprve v roce 1716 se však usnesl moravský zemský sněm na žádosti císaři o trvalé ustavení sboru, což císař Leopold I. v následujícím roce povolil. Rozhodnutím z 3. dubna 1717 panovník souhlasil s vydržováním sboru zemských portovních v plném počtu na náklady zemské stavovské pokladny. Morava tímto aktem získala nejen účinný nástroj bezpečnostní politiky, ale také jednu ze svých historických specifik, neboť od této chvíle disponovala ryze stavovským policejním orgánem, navíc relativně nezávislým na centrální vládě.

Císařské nařízení z roku 1717 určilo pevnou organizační strukturu sboru zemských portášů. Do jeho čela byl postaven poručík (Lieutenant – ve zlidovělé podobě se mu říkalo lajtnant,), v případě potřeby ho zastupoval šikovatel (Feldwebel - zlidověle felbáb). Početní stav mužstva byl definitivně stanoven na šest desátnictev po desíti mužích, každému desátnictvu velel desátník (Corporal). Desátnictva byla rozmístěna tak, aby v obou krajích, kde portovní působili (Přerovský a Hradišťský kraj), byla vždy tři desátnictva, jimž byl vyčleněn určitý služební okrsek. Jedinou výjimku v tomto uspořádání představují 40. léta 18. století, kdy na základě císařského rozhodnutí z 2. prosince 1740 došlo ke krátkodobému rozhojnění sboru na čtyři desítky mužů v každém kraji. Ke stávajícím šesti desátnictvům tak přibyla další dvě. Po necelých deseti letech byl stav opět zredukován na šedesát mužů.

Od roku 1717 měl finanční zajištění sboru na starost stavovský domestikální fond. Výše žoldu byla odstupňována od zastávané hodnosti. Poručík pobíral 30 zlatých měsíčně, šikovatel a jeho zástupce po šesti zlatých měsíčně, u desátníků byla stanovena denní taxa 10 krejcarů, prostý portáš obdržel 8 krejcarů denně. Přestože oddíl získal pevnou organizační strukturu, k výzbroji ani oděvu portášů se nevztahuje žádná instrukce. Víme jen, že oblékali oděv obyvatel okrsku, v němž bydleli a byli usazení. Žádná speciální uniforma tudíž nebyla portovním určena. Oblékali se proto do běžného oděvu, což jistě  napomáhalo pro snadnější splynutí s místním obyvatelstvem nejen v terénu, ale např. také při zásazích v obydlených sídlech, na trzích apod. Také výzbroj byla pořizována samotným portášem, a tak se u ní můžeme setkat s různými typy a variantami. Vedle staršího typu palné zbraně zvané pulhák (nebo také pluhák) se velmi často setkáme s těšínkami – tj. krátkými ručnicemi, často zdobenými perletí nebo mosazí. Obušek nechyběl ve výbavě žádného mužského obyvatele horského Valašska, a tak jej samozřejmě nalezneme i v portášské výzbroji. Spojoval výhody jednoduché zbraně s možností opory při chůzi. Zámožnost jejího majitele se posléze odrážela v míře zdobnosti každého kusu (vykládána perletí, kostí atd.). Šavle se stala součástí výbavy portovních až později a náležela nejspíše jen veliteli a poddůstojníkům. K uložení potravin a střeliva sloužila pletená mošna zvaná sajdák. Portáši v něm měli uložen i provaz, jimiž svazovali dopadené delikventy. Někdy jej ale nosili omotán přímo kolem pasu. Portášské provazy se vyznačovaly jednou pozoruhodnou zvláštností. Byly opatřeny olověnou koulí, proto se jimi dalo vrhat jako lasem. K jedné ze základních dovedností každého portovního tudíž náleželo odpovídající zacházení s tímto provazem. Mezi další drobné doplňky náležela čutora na vodu či pálenku, túlec na prach a olovo, i ten mohl být zdoben vybíjením.

Dislokace jednotlivých desátnictev se v průběhu historie měnila a odpovídala okamžitým potřebám a bezpečnostní situaci v regionu. Již z roku 1693 se dochovala zpráva o patrolování portovních v horách při zemské hranici s Těšínskem a Uhrami v povodí říčky Ostravice. Ještě před určením definitivní organizační struktury máme zprávy o působení portášů v téže oblasti. Vedle desátnictva z valašskomeziříčského panství a oddílu z Bystřice pod Hostýnem sloužili v onom roce 1717 v desátnictvu na hukvaldském panství šikovatel Jan Mohelník a řadoví portáši Ondřej a Jakub Olivkové, Jan Mikošek, Jan Janošců, Mates Čadan, Michal Strnadel, Jiří Jonovský, Tobiáš Michna a Jiří Sulovský. Ačkoli chybí podrobnější lokalizace jejich služebního postu, lze se z dalších informací domnívat, že již v této době byla výchozím místem tohoto oddílu Čeladná, případně některá z podhorských obcí v jejím okolí, odkud by portáši mohli snadno dosáhnout horských příhraničních hřebenů i níže položených oblastí ve vnitrozemí.

Ve výkazu mužstva z roku 1720 nalézáme již přesná určení jednotlivých desátnictev Přerovského kraje: Hutisko, Rusava a Čeladná. Geografické rozložení (všech šest desátnictev muselo pokrýt území od Místku až daleko na jih k Velké nad Veličkou) je jednoznačným dokladem, že hlavním posláním sboru v tomto období spočívalo v zajištění bezpečnosti obyvatel, ohrožovaných nekalými živly, které velmi často nacházely úkryt v lesích a horách nejen při hranicích s Uhrami (Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty), ale i hlouběji ve vnitrozemí v Hostýnských a Vizovských vrších. Zatímco v dalších letech docházelo ke změnám v rozložení desátnických postů (přibyly Velké Karlovice a Valašská Bystřice), Čeladná zůstala jedinou lokalitou, kde portášská stanice přetrvala bez přerušení až do zániku sboru v roce 1830. Jistě se tak osvědčila jako nejideálnější místo pro severní část Přerovského kraje. Její význam vzrostl po ztrátě části Slezska. V instrukcích z poloviny 18. století byla přesně vymezena geografická působnost pro čeladenské desátnictvo na dohled podél moravsko-slezské hranice až po Moravskou Ostravu a krátký úsek v horách při moravsko-uherské hranici. Další dvě desátnictva Přerovského kraje vykonávala službu na sousedním teritoriu – valašskobystřická posádka dohlížela nad oblastí Rožnovska a Valašsko-meziříčska až po Starý a Nový Jičín, portáši z Hutiska a později z Velkých Karlovic měli zase na starost pokračování moravsko-uherské hranice až do míst, kde přebírali dohled nad hranicí portovní Hradišťského kraje.

Z dochovaných materiálů známe jen některá jména desátníků sloužících v Čeladné. V době definitivního ustavení sboru v roce 1717 velel zdejší posádce na postu šikovatele Jan Mohelník. Již o tři léta později je jako desátník a velitel uváděn nejprve Martin Bílek a ještě v témže roce 1720 i Martin Dědic. Výkazy mužstva z dalších desetiletí zmiňují také desátníky Jana Stanečku, Jiřího Valcháře, Jana Balcárka. Když v roce 1755 Balcárek zemřel, ucházel se o jeho místo bratr František, který posléze v řadách sboru (ač jen jako řadový portáš) sloužil až do roku 1768. V druhé polovině 18. století zastával poměrně dlouhý čas funkci desátníka v Čeladné jiný příslušník rodu Balcárků z Kunčic pod Ondřejníkem – Václav. Ač měl v roce 1789 již 73 let, nadřízení hodnotili jeho službu velmi dobře. Posledním známým desátníkem v Čeladné byl na počátku 20. let 19. století Jan Vašek.

Posádka každého z desátnictev byla vždy rozdělena tak, aby jeden týden nepřetržitě patrolovali čtyři muži s desátníkem, zatímco druhá polovina zůstávala doma v pohotovosti. V nutných případech svolával poručík všechny muže, nebo jejich potřebnou část, a vedl je do určené akce. Sám velitel kontroloval průběžně službu jednotlivých desátnictev a měl právo dotazovat se na případné plnění jejich služby. Pro zvýšení efektivnosti prováděl mimořádné kontroly. Po předchozím požádání uděloval dovolenou, maximálně ovšem třídenní. Žádal-li portáš o delší uvolnění, musel se obrátit přímo na krajský úřad. Pokud některý z mužů onemocněl, nezbývalo, než aby jeho povinnosti zastali ostatní příslušníci desátnictva.

Výběr mužů pro portášskou službu měl svá pevná pravidla. Po všech uchazečích bez rozdílu sociálního a majetkového původu se vyžadovalo splnění základních požadavků. Měli to být bezúhonní a trvale usazení obyvatelé Přerovského nebo Hradišťského kraje a dle „starodávných zvyklostí z kmene Valachů a pocházet z těch krajů a panství, v nichž vykonávali službu.“ Právě tato podmínka byla již od začátku existence sboru základem jeho úspěšného působení v boji s nekalými živly. Při jejich stíhání se mohli uplatnit především domácí lidé dostatečně obeznámeni s krajinou a místy případných skrýší i záludností hor. Navíc zde svou roli sehrál i psychologický moment. Vědomí, že svým působením napomáhají chránit vlastní domovy a blízké před všemi druhy kriminality, dokázaly podnítit portovní k zodpovědné a věrné službě.

Instrukce z druhé poloviny 18. století dále nabádají velitele i řadové portáše „žíti čestným a bohabojným životem“, poručík měl podřízené „rozumně a opatrně vésti“ a společně tak „dbáti bezpečnosti v kraji a brániti všemu, co jest státu nebezpečno, loupeživé bandy a tlupy potírati.“

Až do poloviny 18. století navrhoval muže k přijetí sám velitel, většinou jen jednoho kandidáta. Aby nedocházelo k nařčení z případných manipulací, zavedly později úřady složitější postup. Poručík musel oznámit uvolnění místa, načež se mu mohli přihlásit jakýkoli zájemce. Velitel vybral ze všech uchazečů tři nejvhodnější kandidáty, jejichž žádosti předložil příslušnému krajskému úřadu (pro mužstvo v Čeladné to byl krajský úřad nejdříve v Přerově, posléze v Hranicích na Moravě). Zájemci se svoji žádost snažili podpořit formou dobrozdání sestavených nejčastěji vrchnostenským úřadem, fojtem, farářem apod. Opakovalo se v nich většinou totéž. Osoba bývala doporučována pro svůj mravný a bezúhonný život, potvrzovala se také její upřímná katolická víra (jednou z podmínek pro vstup do sboru bylo až do 80. let 18. století katolické vyznání). Když se na jaře roku 1781 ucházel o místo portovního čeladenský fojt Martin Šlahorek, přiložil ke své žádosti i list frýdlantského duchovního správce, který dosvědčoval, že „poctivý a statečný muž Martin Shlahorek, fojt čeladenský a poddaný hukvaldský vždy statečně a nábožně, tak jak na jedného pravého katolického křesťana náleží se choval, řídil a spravoval příkladně vším dobrým.“

Neopomenutelným předpokladem pro přijetí do služby byla odpovídající fyzická zdatnost kandidáta. Požadavek vycházel z náročností služby v průběhu celého kalendářního roku. Portáši museli nastupovat do služby bez ohledu na počasí či denní a noční hodinu. Navíc dohlíželi nad poměrně rozsáhlým územím, které obcházeli pešky. Obstát tak mohli jen zdatní a fyzicky schopní jedinci.

Když se na prahu podzimu 1789 ucházel o místo po zemřelém portáši Janu Marákovi František Balcárek z Čeladné, nebyl nakonec velitelem doporučen. Podle vyjádření poručíka Jiřího Křenka byla jeho tělesná konstrukce ve srovnání s druhými dvěma kandidáty příliš slabá na to, aby mohl vykonávat všechny potřeby a úkony spojené se službou ve sboru.

Poměrně nezvyklou podmínku pro přijetí mezi portovní musel při svém nástupu přislíbit již jednou jmenovaný fojt Šlahorek. Před přijetím se zavázal, že dva dny služby bude věnovat tomu, aby naučil Jana Majerka (pocházel z Kunčic a sloužil v desátnictvu v Čeladné) a Jana Maráka (z Hukvald, vykonával službu na Hutisku) číst a psát. Poručík měl provádět pravidelnou kontrolou. Šlahorek byl zároveň pověřen vypomáhat se sepisováním hlášení a zápisy výslechů. Tato pozoruhodná podmínka spjatá s přijetím nového člena sboru nejspíše souvisí s nařčením, jemuž musel nedlouho před tím čelit portášský poručík Jiří Křenek. V roce 1780 byl obviněn z nedbalosti a nadržování evangelíkům, kteří následkem tzv. falešného tolerančního patentu stále častěji vystupovali na veřejnosti. Když byl posléze Křenek obviněn vsetínským vrchním Bayerem z liknavosti a neznalosti čtení a psaní, celá kauza vyvrcholila. Následujícího roku 1781 se proto poručík podrobil nařízené zkoušce, v níž osvědčil znalost čtení a psaní v českém i německém jazyce.

Jestliže jsou pro nás jména a původ portovních z počátků existence sboru  zahalena rouškou tajemství, nárůst úřední agendy i přetrvávající dohled nadřízených orgánů způsobily, že od 30. let 18. století stoupá počet dochovaného archívního materiálu. Podle instrukcí musel velitel v polovině každého měsíce provádět soupisy mužstva jednotlivých desátnictev – tzv. Musterliste pro Mense …, každé čtvrtletí k nim přibývaly podrobnější přehledy Conduite Tabelle. Muži každého z desátnictev (podle jednotlivých služebních postů) jsou uváděni jmény, věkem a délkou služby, dále je zde uvedeno panství, z něhož pocházeli. Ke každému jménu je připojena velitelova poznámka hodnotící portášovu službu – povětšinou kladná (gute Ausführung). Přestože se nám tyto přehledy mužstva dochovaly jen v torzech (nalézáme zde větší časové mezery), můžeme alespoň na základě existujícího materiálu sestavit seznam mužů, kteří v průběhu 18. a 19. století sloužili v čeladenském desátnictvu (viz příloha č. 2).

Kupodivu pouze tři obyvatelé Čeladné (a z toho ještě jeden hned v prvních letech fungování sboru  kolem roku 1657) sloužili v řadách sboru zemských portášů. O Matesu Čadanovi a šikovateli Janu Mohleníkovi, kteří jsou v seznamech mužstva uváděni na přelomu druhého a třetího desetiletí 18. století, máme pouze informace, že pocházejí z hukvaldského panství. Lze se domnívat, že byli příslušníky rodin, které jsou v Čeladné prokazatelně doloženy v polovině 18. století i o století později.

O přijetí do oddílu neúspěšně ucházelo jistě i několik dalších mužů z Čeladné. Bezpečně víme alespoň dvě jména: František Balcárek v roce 1789 (místo bylo uvolněno smrtí Jana Maráka) a Josef Heřmanský v první třetině 19. století. V jeho osobě to byl již druhý čeladenský fojt, který projevil zájem o vstup do sboru. Navíc se ucházel o místo v zemských službách v době, kdy sbor procházel vleklou krizí (místo poručíka nebylo od roku 1818 obsazeno a sboru velel jako zastupující velitel šikovatel Michal Křenek). Přestože se Michal po mnoho let snažil obnovit důvěru ve sbor i jeho akceschopnost, narážel na nezájem nadřízených orgánů. Téměř s železnou pravidelností zasílal krajským i zemským úřadům žádosti o definitivní jmenování poručíkem, bohužel marně. O funkci poručíka neměl ovšem zájem jen zastupující velitel.

27. února 1820 podal obdobnou žádost zmíněný fojt z Čeladné Josef Heřmanský. Připomínal, že v minulosti sloužil jedenáct let jako desátník v císařské armádě a že tudíž může při velení zúročit své dřívější zkušenosti. Ani Heřmanského žádost však nebyla kladně vyřízena. Pro oba uchazeče – Michala Křenka i fojta Heřmanského bylo jejich úsilí o jmenování na post poručíka zemských portášů do značné míry prestižní záležitostí. Michal Křenek hodlal pokračovat v rodinné tradici založené Jiřím Křenkem. Od roku 1769 zůstával post velitele sboru v rukou Křenkova rodu ve Valašské Bystřici a šikovatel Michal by rád na otcům odkaz vědomě navázal. Ani u Josefa Heřmanského nebylo přijetí do řad bezpečnostního oddílu nezbytným předpokladem k existenčnímu zajištění. Pozemky náležející jeho usedlosti č. 4 se rozkládaly především ve středu sídelního území po obou stranách říčky Ostravice a hlavní průjezdní komunikace obcí a jen menší část se rozkládala mimo vlastní centrum na okrajích obce, na pasekách. K více než 13 ha polí, musíme připočítat 22,5 ha pastvin, 24,3 ha luk (ač některé zčásti podmáčené). Vedle těchto pozemků vlastnil ještě 3,7 ha listnatého lesa, dva rybníky s náhony, vodní mlýn a pilu.

Nejpočetněji jsou mezi čeladenskými portáši zastoupeni obyvatelé nedalekých Kunčic pod Ondřejníkem (původně uváděny jako Velké Kunčice). I z dalších vesnic hukvaldského panství se ovšem rekrutovali mnozí portáši: z Kozlovic, Palkovic i samotných Hukvald. Překvapivě hojným počtem jsou zastoupeny obce rožnovského panství. Nejvíce mužů z této oblasti přicházelo na službu do Čeladné ze Zubří, jen o něco méně portovních náleželo mezi obyvatele Vigantic, Hutiska a Velkých Karlovic. V posledně jmenovaných dvou obcích přitom paradoxně vždy po jistou dobu existovalo jedno z portášských desátnictev.  K místu původu se však při přijímání přihlíželo pouze z důvodů příslušnosti k Přerovskému či Hradišťskému kraji. Konkrétní umístění záleželo na tom, kde se právě uvolnilo portášské místo. Jan Stavinoha z Velkých Karlovic tak musel docházet přes hory až do Čeladné, ačkoli v jeho rodné obci jedno desátnictvo fungovalo. A stejně tak mohli dva muži z jedné vesnice sloužit na dvou různých místech – jak to vidíme u Matěje Šrubaře z Kunčic p. O., který byl v roce 1745 veden v mužstvu na Hutisku, zatímco o několik let později sloužil Jiří (a později také Jan) Šrubař z téže vesnice v Čeladné. Stejně tak příslušníci rozvětveného rodu Cibulců z rožnovského panství sloužili nejen v Čeladné (tři Janové, Michal), ale také ve Velkých Karlovicích (Ondřej, další dva Janové).

Byla-li ovšem potřeba operativně přemístit některého z portovních do jiného desátnictva (z důvodů dlouhodobé neschopnosti některých mužů vykonávat službu, náhlé smrti více portášů atd.), nezbývalo, než přejít z jednoho mužstva do druhého. Obyvatele Hutiska Jana Minarčíka proto v 80. letech 18. století nejprve zastihneme v Čeladné, v roce 1789 je však již veden jako příslušník velkokarlovického oddílu, kde setrval až do roku 1828. Naopak Martin Dědic sloužil zpočátku v roce 1717 na Hutisku, ale v letech 1720 - 1723 vykonával službu v Čeladné. Někteří portáši, docházející na službu ve vzdálenějším desátnictvu mnohdy i několik hodin, se mohli po několika letech služby dočkat přeložení blíže svému bydlišti. Podobné výhody se dostalo Janu Mertovi z Kozlovic. Počáteční léta ve sboru strávil ve Velkých Karlovicích (tak nám to dosvědčuje jmenný seznam zdejšího desátnictva z roku 1785), od roku 1786 po celá tři léta vykonával službu v Čeladné, o poznáni blíže položeném portášském postu jeho rodné vesnici.

Vskutku pozoruhodného způsobu přijetí mezi portáše se v druhé polovině 30. let 18. století dostalo několika mužům z Rožnovska. V té době znepříjemňovala život zdejším obyvatelům skupinka mužů, podnikajících po okolí drobné krádeže a přepady. Po dostižení mužů a jejich předání soudu však nenásledovalo přísné potrestání, jak by se dalo očekávat. Pro relativní malou míru jejich provinění (neměli na svědomí žádnou vraždu či krvavý čin) byla rozhodnutím císaře Karla VI. z 13. března 1739 udělena Janu Koláčkovi, Josefu Kovářů, Janu staršímu, Janu mladšímu a Václavu Šimurdovým (všichni ze Zubří) a Jiřímu Hajnému (z Vidče) milost a byli přijati do řad sboru zemských portášů. Koláček, Kovářů, Hajný a Václav Šimurda nastoupili okamžitě do služby v čeladenském desátnictvu. Důvěra vložená do pardonovaných  provinilců se vyplatila. V řadách portovních se osvědčili a po řadu let se vydávali přes kopce ze svých rodných obcí Zubří a Vidče do služby v nejsevernějším desátnictvu Přerovského kraje. Jistým dějinným paradoxem je jistě i ta skutečnost, že příslušníci rozvětveného rodu Šimurdů ze Zubří se v zemské službě uplatňovali po několik dalších desetiletí. Mezi léty 1739 až 1830 jich nalezneme v seznamech mužstva hned sedm! Přímo úctyhodnou věrnost sboru prokázal poslední zástupce Šimurdů - Michal. Od roku 1792 sloužil v řadách sboru celých 37 let a opouštěl jej ve svých osmdesáti sedmi letech již jako vážený kmet.

Služba v řadách portovních byla po celou dobu existence sboru poměrně dobře finančně ohodnocena. Někteří muži byli dokonce ochotni jistý čas sloužit i zdarma, jako dobrovolníci, jen aby byli v případě nejbližšího uvolnění portášského místa zvýhodněni oproti ostatním. Ztratil-li portáš z jakýchkoli důvodů své místo, znamenalo to pro něj citelnou ztrátu. Zvláště pro portáše, vykonávající před nástupem do mužstva řemeslo, případně pro majitele jen drobných rolnických hospodářství, představovaly služební příjmy sociální zázemí na dostačující existenční úrovni. Přestože nalezneme v pravidelných výkazech mužstva portovní, uvádějící svůj věk kolem 60. – 70. roku života, nastávaly situace, kdy nebylo vyhnutí a nemohoucí či přestárlý portáš musel opustit své místo. Aby si však zajistil alespoň částečné hmotné zajištění na stáří, velmi často se setkáme s tím, že se snažili prosadit na své místo syna, zetě či jiného příbuzného, který přislíbil, že se o něj postará. Slib měl v případě rozhodování o nástupci také svou váhu, neboť samy úřady se tím v dalších letech zbavily možných proseb o příspěvek ze strany vysloužilého portáše.

Z počátku léta roku 1778 máme dochovánu žádost řadového portáše Jana Cibulce, původem z Vigantic. Ačkoli sloužil v řadách sboru teprve devátým rokem, podlomené zdraví i náročnost služby jej přinutily k tomu, aby požádal o uvolnění ze zemské služby. Na své místo doporučil svého syna Jana ze Zubří. Jeho mravní kvality mělo podpořit doporučení zuberského fojta Michala Mikulenky z počátku června 1778: „Jan Cibulec … ctný Bohabojný a poctivý život i s jeho manželkú a dětmi po všechen čas vede … chvalitebně a poctivě se chová.“ Rozhodnutím krajského úřadu v Hranicích byl 20. června 1778 Jan Cibulec přijat mezi portovní do čeladenského desátnictva - tedy na místo svého nemocného otce.

Komplikace bohužel nastávaly v případě, že úřady svolily k přijetí syna, avšak ten v následujících měsících či letech služby zemřel (příčiny bývaly různé – zranění způsobená během služby, zlomeniny i zápal plic). Zanechal tak často po sobě nejen nezajištěnou ženu s dětmi, ale i starého otce. 24. dubna 1765 sepsal bývalý čeladenský portáš Jan Koláček ze Zubří žádost o vyplacení finančního příspěvku, neboť jeho syn Michal, jemuž roku 1762 postoupil za přislíbení, že se o něj postará do konce jeho dnů, své místo, zemřel. V tuto chvíli tak nemá být z čeho živ. Krajský úřad rozhodl Koláčkovu prosbu přímo šalamounsky. Nařídily, aby se o slíbený příspěvek, tedy jakousi penzi, postaral Jiří Mikulenka, tedy muž, jenž nastoupil na místo zemřelého Koláčkova syna Michala.

Procházíme-li seznamy mužstva v jednotlivých desátnictvech obou krajů, v mnoha případech se setkáme s opakujícími se jmény. Jen v Čeladné sloužilo pět mužů nesoucích příjmení Balcárek, šest Cibulců z Rožnovska (další dva k tomu sloužili ve Velkých Karlovicích), čtveřice Koláčků a alespoň po dvou mužích z rodin Olivků, Sulovských, Stanečků, Vašťáků. Opakující se jména dosvědčují trvalý zájem některých rodin o službu ve sboru. Nejednou se stávalo, že vedle sebe sloužil otec se synem nebo dva bratři. O několika generacích Šimurdů ze Zubří jsme se již zmínili. Zájem o zemskou službu se  často ani neumenšoval ani tehdy, skončila-li služba některého z příslušníků rodiny smrtí – mnohdy i násilnou. Výhodnost služby zajišťující přiměřený finanční příjem lákala mezi portáše stále nové a nové muže ze všech sociálních skupin. V řadách sboru a přímo ve službě se tak mohl na postu řadového portáše setkat fojt (nejen z Čeladné, ale také z Valašské Bystřice, Jasenné, Hutiska, Nového Hrozenkova, Vigantic) s drobným rolníkem, řemeslníkem i téměř nemajetným chalupníkem. Jedním z mála, kdo se dobrovolně vzdal zemské služby, z jiných než zdravotních důvodů nebo stáří byl opět člen čeladenského desátnictva Jan Zlý. Ve sboru sloužil od srpna roku 1778. Po čtrnácti letech ovšem požádal o uvolnění ze své služby, neboť vedle velkého rolnického hospodářství zastával i úřad fojta v Palkovicích. Na sklonku roku 1792 – 18. prosince službu zemského portáše skutečně opustil.

Počáteční povinnosti omezené ryze na potírání zločinných aktivit se s postupujícími léty rozšiřovaly. Při svých pochůzkách dbali portáši nejen na veřejnou bezpečnost, ale dohlíželi i na kočující cikány. Kontrolovali také dodržování protipožárních opatření. Vzhledem k povaze většiny venkovských i maloměstských staveb, jimž dominovalo dřevo, bylo nanejvýš nutné provádět pravidelný dohled na tím, aby hospodáři nesušili len, přízi a roští na pecích v blízkosti ohniště. Preventivním zásahem a udělením pokuty se tak zabraňovalo nebývalým škodám vzniklým při ničivých požárech usedlostí i celých vesnic. Muži, kteří neměli službu v terénu, byli využíváni k doprovázení delikventů k soudu. Pro tuto činnost disponovali poměrně velkou pravomocí. Zločinec, který se bránil zatčení nebo dokonce prchal, mohl být portášem zabit. Paragraf o odvodu k soudu portovními nalezneme i ve vyhlášce guberniálního rady hraběte ze Žerotína z 27. září 1805. Když následkem úřední liknavosti nedorazila do Místku dostatečná přípřež na dopravu první kolony ruského vojska, vydal hrabě Žerotín vyhlášku v níž se praví: „ … každý vrchnostenský úředník, jenž by zavinil podobné opoždění, bude odveden portáši na krajský soud.“ K obecné popularitě jistě nepřispěla jiná povinnost uvalená na portovní nadřízenými orgány – chytání rekrutů pro armádu. K tomuto úkolu byli povoláváni i mimo vlastní Valašsko – dokonce až na Hanou.

Svoji statečnost osvědčili portáši v prusko-rakouských válkách, které následovaly po smrti císaře Karla VI. Při vpádu pruských vojsk na Moravu v roce 1742 se úspěšně podíleli na obraně Frýdku, Hukvald a Nového Jičína. Spolupodíleli se i na likvidaci většího pruského oddílu u Napajedel. Při všech těchto akcích mohli zúročit své zkušenosti i dostatečnou výzbroj. Ostatně i sama císařovna Marie Terezie posléze projevila uznání za jejich hrdinné zapojení při obraně frýdeckého zámku i v boji proti Prusům u Napajedel.

Druhá polovina 18. století se pro nás stává dobou, z níž máme stále více podrobnějších zpráv o konkrétních událostech a činech portášských desátnictev i jednotlivých portovních. Pašeráci se solí (na obchod s ní byl v Habsburské monarchii uvalen státní monopol) využívali zvláště první léta po ztrátě části Slezska nově vzniklou rakousko-pruskou hranici k pašování. Z 50. let 18. století máme zprávy, jak „darebné živly“ především v jarních měsících, organizují rozsáhlé švercování soli. Další komoditou, která se těšila u pašeráků – tentokrát především z uherské strany – velké oblibě, byl tabák. Koncem 18. století byli portáši pověřeni, aby dohlíželi jako asistenční služba při potírání tabákového pašeráctví. Zvláštními úkoly pro stíhání pašeráků byli pověřeni především během rakousko-francouzské války v roce 1794.

Když v roce 1789 sestavoval poručík Jiří Křenek soupis úspěšných akcí z posledních měsíců, nechyběly v něm ani úspěchy desátnictva z Čeladné, jemuž v té době velel Václav Balcárek. Výsledky vykazovalo čeladenské mužstvo především při stíhání zlodějů hospodářského dobytka. Zvláště oblíbené byly krádeže koní. Za zemskou hranicí až na Frýdecku kradl Josef Klapač, zatímco jistý Dudek se provinil krádeží koně v Paskově. Oba byli chyceni čeladenskými portáši a předáni spravedlnosti. Obdobně dopadl jiný zloděj koní Hořčica, který okradl fojta v Bílé. Zásluhou řadového portáše Jana Šrubaře byla prokázána dvěma poddaným z frýdeckého panství krádež dvou koní. Stopoval je až ke Kojetínu a i se zadrženými koňmi je předal kojetínskému magistrátu. Potrestání neunikl ani v kraji vyhlášený zločinec Polák, který po delší čas řádil v hukvaldských lesích. Z dalších úspěšných zásahů můžeme zmínit polapení dezertéra Josefa Mideši nebo zadržení podezřelého židovského obchodníka v Místku. Portáši v Čeladné vskutku neměli čas zahálet, což ocenil i sám velitel, který označil teritorium při těšínské hranici za nejhorší ze všech oblastí svěřených pod dohled portášského sboru. Situace se nejednou vyhrotila natolik, že mužům nezbývalo než zasahovat i mimo území Přerovského kraje – až za řekou Ostravicí na těšínské straně.

Neutěšená bezpečnostní situace na Těšínsku dokonce vedla v roce 1794 ke krátkodobému využití jednoho desátnictva (z Hradišťského kraje) v této habsburské provincii, aby nakonec rozhodnutím brněnského gubernia z února 1795 došlo k ustavení samostatného oddílu slezských portovních. Slezský sbor tvořila dvě desátnictva podléhající zpočátku tehdejšímu veliteli moravských portášů Janu Křenkovi. Dvakrát až třikrát v měsíci docházel do Těšína, aby zde vedl výcvik a veškerou agendu spojenou s fungováním oddílu. Sám Křenek tehdy navrhoval, aby k výcviku slezských portášů byli využiti muži osvědčeného čeladenského desátnictva. Místo pro výcvik bylo vybráno u řeky Ostravice „ve frýdeckých horách.“

Za vrcholné obdobím fungování sboru zemských portášů lze považovat 18. století, zvláště jeho druhou a třetí třetinu, v prvních třech desetiletích 19. století procházel sbor již pozvolnou krizí. Ačkoli se ještě v roce 1787 uvažovalo o rozšíření oddílu portášů na sto mužů a jejich nasazení ve všech moravských krajích, v následujících letech zaznamenáváme ochabování zájmu zemských i centrálních úřadů o jejich činnost. V roce 1791 vystřídal na postu portášského poručíka Jiřího Křenka jeho syn Jan, kterému se nepodařilo zvrátit přístup nadřízených orgánů k portovním. Pro četné stížnosti a nepřiměřenou konzumaci alkoholu byl v roce 1818 zbaven velení a na místo úřadujícího velitele na postu šikovatele postoupil jeho mladší bratr Michal Křenek. Ačkoli se všemi možnými prostředky snažil obnovit důvěru v akceschopnost sboru, narážel na nebývalou úřednickou laxnost. Ta se projevovala i ve stále delších prodlevách při obsazování míst uvolněných portáši následkem smrti či přílišného stáří. Absence průběžného doplňování sboru způsobila nárůst průměrného věku portovních, a tak např. v roce 1826 náleželi k nejmladších mužům dva pětatřicátníci! S nedostatkem mužů se musel již v roce 1818 potýkat čeladenský desátník Jan Vašek. Když se v roce 1822 uzavřela služební dráha i jemu, zůstalo v Čeladné sloužit jen osm řadových portášů, jimž chyběl velitel. Obdobná situace nastala i ve Velkých Karlovicích. Varování šikovatele Křenka ovšem nikdo z nadřízených nedbal. Očividný nezájem zemských a krajských představitelů o další bezproblémové fungování sboru se zákonitě projevilo v demoralizaci jeho příslušníků a ztrátě motivace i stavovské hrdosti. Přesto i v tomto nelehkém období dosahovali prokazatelných úspěchů, o nichž čteme v hodnotící zprávě Michala Křenka z roku 1828. Výkaz ovšem jednoznačně dokládá pokles organizovaných kriminálních činů způsobených většími skupinami a naopak nárůst individuálních přestupků. Příznivé stanovisko k dosavadní činnosti portášů v tomto období projevil i krajský soud v Novém Jičíně, kam portáši ze všech třech desátnictev Přerovského kraje doprovázeli zadržené provinilce.

I přes četné argumenty pro další existenci oddílu se rozhodly moravské stavy v roce 1829 předložit císaři návrh na definitivní rozpuštění portášů. Za hlavní důvod byla označena finanční náročnost na jejich vydržování (v posledních dvaceti letech měly náklady na vydržování portášů dosáhnout 67.680 zlatých). Dekretem císařské dvorské kanceláře ze dne 10. prosince 1829 byl proto sbor zemských portášů zrušen. Aktivní službu vykonávali muži do konce měsíce října 1830. Podle sněmovního rozhodnutí mělo být propuštěným portovním  vyplaceno odškodné, jehož výše závisela na délce odsloužených let. Čtvrtletní plat byl určen portášům, kteří sloužili ve sboru méně než deset let, za služební dobu desíti až dvaceti let náležel půlroční žold. Aktivní služba v délce mezi dvaceti až třiceti roky byla ohodnocena devíti měsíčním platem. Portáši sloužící déle než třicet let obdrželi roční služné. V Přerovském kraji odcházelo do výslužby již jen 23 mužů – tedy devět mužů podstav! Většina bývalých portášů se vrátila zpět ke svým hospodářstvím či řemeslu, které v důsledku služby opustili.

V dalších letech přežívali portovní již jen ojediněle jako součást tradice v některých rodinách a obcích, v nichž působili. Připomínala je místa jejich setkání, vzpomínky na některé zásahy. Lidová vyprávění vztahující se k pověstnému zbojníku Ondrášovi z Janovic uchovala pověst, jak se Ondráš dostal společně se dvěma druhy v převlečení za portáše na biskupský hrad Hukvaldy, aby ze zdejšího vězení osvobodil otce a své kamarády.

Nejvíce vyprávění se ovšem mezi lidmi udrželo o Janu Stavinohovi z Velkých Karlovic, který sloužil v letech 1806 – 1830 v řadách sboru zemských portášů v Čeladné. Většina humorných vyprávění se vztahuje k jeho odvážnosti a bystrosti, ale také k tělesným dispozicím tohoto muže. Pro svou výšku si získal přezdívku Samonoha. Když Mikoláš Aleš připravoval v roce 1899 výzdobu turistické jídelny Libušín na Pustevnách, neopomenul umístit vedle Jánošíka, Ondráše a Juráše i vyobrazení jejich stíhatele portáše Stavinohy. Na konci 19. století získala tehdejší Musejní a vlastivědná společnost ve Valašském Meziříčí do svých sbírek pozůstatek po Stavinohově portášské výzbroji - obušek. Od všech jiných se lišil především svou délkou – sahal až po prsa dospělého muže a Stavinohovi sloužil k dostatečnému odrazu ke skokům při pronásledování provinilce.

Téměř dvousetletou historii sboru zemských portášů můžeme proto uzavřít vyprávěním, jehož hlavní postavou je jeden z mužů čeladenského desátnictva – portáš Jan Stavinoha.

 

»Portáši byli chlapi silní, velcí, hybcí a chytří. Nejsilnějším a nejproslavenějším portášem ke konci 18. století byl Stavinoha z Karlovic u Rožnova. Byl vyčouhlý jako jedle a nohy měl zvláště vysoké. Měl hřmotný hlas, až se hory třásly. Kde bylo potřeba síly nebo chytrosti, tam byl vysílán Stavinoha buď sám nebo s jinými portáši. Hned byl na Meziříčsku, hned na Kelecku, na Vsacku a hned zase u Klobouk, buď, aby vyslídil prohnané lupiče nebo smělé pašeráky, nebo aby odvedl chycené zločince. Stavinohu si rádi volávali na muzigu. Věděli, že pořádek udrží, a bylo o něm známé, že si aj rád zatancuje. Najradši odzemek. Předzpíval si pěsničku „Po valasky od země, hdo tý kozy požene …“, hodíl grajcar do cimbála, šenkovňa ztichla a začál. Najprv sa s nohámi edem tak mazlíl, vyšlapával zlehúčka jak panenka. Jak muziganti přidávali, tož nabírál, poskakovál, vyskakovál až do povalu, pléskál rukámi do botúch aj o zem. No radosť sa podívať.

Když sa začali ogaři při muzice biť, rozsúdil ich Stavinoha jedným razem. Vzál ích za lémec, dobře pozingál hlavámi o sebja, aby sa upamatovali, nač ty hlaviska majú, a potom ích vyhodíl z hospody aj třeba zavřenýma dvéřámi. Stavinoha nechodíl edem po Karlovicách a Čeladnéj. Jednúc byl aj na Hutisku. Seděl tam takový ozembuch, chlap jak jedla a vyškeřál sa, že ti slavní portáši sú tak edem pro parádu, na nič jinšího nejsú. Dobíral si ho, ale Stavinoha si jeho řečí nevšímal. To dodalo Hutiščanovi odvahy, až mu pravíl: „Máš nohy jako bocán, ale mne nedoženeš.“

Stavinoha ho slyšél a pravíl: “Jak chceš. Budém utěkať na předbížky. Ty po lehku a já v pylné zbroji. Dám ti výhodu. Jak budeš za Hutiskem, pískni na prsty a já teprú začnu utěkať. Hdo bude poslední v Rožnově na rynku, dostane od teho prvního takú za ucho, co bude měť silu. A ešče odprosí.“ Hutiščan, že ano. Začal utěkať v tem, co býl. V plátěnéj košuli a gaťách.

Stavinoha sa nachystál. Byl ve vysokých botách, súkených gaťách, košuli, bruncleku, přes rameno župicu, na hlavě klobúk. Kroměvá teho měl ešče aj flintu, pistulku, kabelu, provaz a čutoru na prach a pistule.

Ludích sa zešlo hneď moc a všecí sa těšili, jak sa Stavinoha zapotí. Ten čekál na písknutí a začal utěkať. Edem tak kaménčí mu od botúch frkalo. Hutiščana předehnál brze. V Rožnově si na něho počkál. Ludích tam bylo jak o púti. Musí sa řécť, že sa Hutiščan móhl ztratiť, ale neudělál to. Statečně sa postavíl. Dostál takovú, že přemýšlál o poslední chvílce. Honen odprosíl a už ho nebylo. Bylo smíchu až až.«


 

 

PRAMENY:

 

Moravský zemský archív Brno

Gubernium, Portáši, signatura P 32, karton 1430.

Stavovská registratura, Portáši, signatura P 6, kartony 813 – 817.

Místodržitelství (starší), Portáši, signatura 128, inventární číslo 4686.

 

Zemský archív Opava

Slezský veřejný konvent, Portáši, signatura 32, inventární číslo 410, kartony 191 – 193.

 

Zemský archív Opava, pobočka Olomouc

Krajský úřad Přerov, Portáši, signatura P 10, karton 11.

 

 

LITERATURA

 

F. DOSTÁL: Valašská povstání za třicetileté války (1621 – 1644). Praha 1956.

D. DRÁPALA: Klady i zápory zemské služby portášů v 18. století. Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny, 4, 2002, č. 2, s. 20 – 32.

J. HAVLÍČEK: Stopami portášů na Kravařsku. Kravařsko. Vlastivědný sborník 10, 1947, č. 3, s. 41 – 43.

Č. KRAMOLIŠ: Portáš Stavinoha. Dolina Urgatina 1, 1947, č. 3, s. 56 - 57.

L. KUNZ: O verbování lidí portovních a jejich hmotném postavení. Naše Valašsko 9, 1946, s. 65 – 75; 10, 1947, s. 89 – 90.

J. MACŮREK: Valaši v západních Karpatech v 15. – 18. století. Ostrava 1959.

H. MIČKALOVÁ: O čem si vyprávjajú Karlovjané. Pověsti, legendy a vyprávění z Velkých Karlovic a okol. [Velké Karlovice] s. d.

J. V. NOVÁK: Poslední portáši na Rožnovsku. Sborník Musejní společnosti ve Valašském Meziříčí 1, 1884, s. 30 – 32.

D. SLOBODA: Portáši. Koleda. Kalendář pro rok obyčejný 1854. 4, 1854, s. 49 - 52.

A. ŠEFČÍK: Portáši. Národní četníci a ochránci valašských hor. Vsetín 1930.

M. VÁCLAVEK: O portáších. Komenský. Týdenník vychovatelský 9, 1881, č. 23, s. 356 – 357; č. 24, s. 373 – 376.

 

 

 


 

 


Příloha č. 1

Dobrozdání frýdlantského faráře o čeladenském fojtu, který se v roce 1781 ucházel o místo ve sboru zemských portovních.

Moravský zemský archív, Gubernium, signatura P32 – Portáši, karton 1430, fol. 384.

 

Já níže podepsaný viznávám vůbec obvzláštně a tu, kdyby toho důležitá potřeba byla, že poctivý a statečný muž Martin Shlahorek, fojt čeladenský a poddaný hukvaldský vždy statečně a nábožně, tak jak na jedného pravého katolického křesťana náleží se choval, řídil a spravoval příkladne vším dobrým. Že pak tomu všemu tak a nejinače jest, nejenom podpisem svej vlastní anobrž taky přiložením svej običejnej pečeti potvrzuji.

 

Actum in Domino Parochiali Fridlandensi den 9. Marty Anno 1781

 

 

(Locus Sigilum)

 Antonín Vysmanansky

farař friedlansky

 


Příloha č. 2

Seznam mužů sloužících v desátnictvu v Čeladné.

Jméno a příjmení

Hodnost

Bydliště

Služba

Jan Adámek

řadový

Pržno

do 19. 11. 1771

Jan Balcárek

desátník

Kunčice p. O.

před  1720 do 14. 10. 1755

Jan Balcárek

řadový

Kunčice p. O.

od 1726 do 1751

Václav Balcárek

desátník

Kunčice p. O.

od 1741 do 1789

František Balcárek

řadový

Kunčice p. O.

od 1745 do 30. 10. 1768

Josef Balcárek – Šrubař

řadový

Kunčice p. O.

od 1793 do 30. 10. 1830

Martin Bílek

desátník

 

před 1720 do (asi) 1720

Jan Cibulec

řadový

Zubří

do 14. 10. 1755

Jan Cibulec

řadový

Vigantice

od 22. 12. 1769 do 20. 6. 1778

Jan Cibulec – Dolní

řadový

Zubří

od 15. 5. 1773 (asi) do 1789

Jan Cibulec – Horní

řadový

Zubří

od 20. 6. 1778 (asi) do 1789

Jan Cibulec

řadový

Hutisko

první třetina 19. století

Michael Cibulec

řadový

Rožnov p. R.

od 26. 6. 1776 (asi) do 1789

Mathes Čadan

řadový

Čeladná (?)

před 1717 do 27. 2. 1752

(také na Hutisku)

Martin Dědic

desátník

 

od 1717 do 1725

(také na Hutisku)

Jan Dobeš

řadový

Hrachovec

od 5. 10. 1784 do 1789

(také ve Valašské Bystřici)

Jiří Gach

řadový

 

(asi) od 1745 do 2. 9. 1752

Jiří Hajný

řadový

Vidče

od 1739

Jiří Hajný

řadový

Vidče

od 30. 12. 1768 do 1791

(také ve Velkých Karlovicích)

Ondřej Hrbáč

řadový

Kunčice p. O.

od 1809 do 30. 12. 1830

Jan Janošců

řadový

hukvaldské panství

před 1717

Jan Koláček

řadový

Zubří

od 1739 do 1762

(také v Podhradní Lhotě)

Josef Koláček

řadový

Vigantice

od 1806 do 30. 10. 1830

Mates Koláček

řadový

 

(asi) od 1717 do 1720

(také na Hutisku)

Martin Koláček

řadový

Hutisko

od 1740 do 28. 4. 1777

Mikoláš Kornet

řadový

 

před 1720 do (asi) 1725

Josef Kovářů

řadový

Zubří

od 1739

Josef Krkoška

řadový

Kunčice p. O.

od 1814 do 30. 10. 1830

Václav Kvarda

řadový

 

před 1809 do 1811

Jan Majerek

řadový

Kunčice p. O.

od 10. 12. 1777 (asi) do 1789

Josef Majerek

řadový

Kunčice p. O.

od 1797 do 10. 10. 1819

Jan Merta

řadový

Kozlovice

od 21. 1. 1785 (asi) do 1789

(také ve Velkých Karlovicích)

Ondřej Merta

řadový

Kozlovice

před 1809 (asi) do 1818

Tobiáš Michna

řadový

Hukvaldy

před 1717 do 22. 5. 1720

Šebestián Michalec

řadový

Lhota u Hukvald

od 1811 do 30. 10. 1830

Jan Mikošek

řadový

hukvaldské panství

před 1717

Jan Mikunda

řadový

Vigantice

před 1720 do 28. 11. 1768

(také na Hutisku)

Jan Minarčík

řadový

Hutisko

od 1. 5. 1779 do 30. 10. 1830

(také ve Velkých Karlovicích)

Martin Minárik

řadový

Hutisko

ve 20. letech 19. století

Jan Mohelník

šikovatel

Čeladná (?)

před 1717 do 1719

Jakub Olivka

řadový

 

před 1717

Ondřej Olivka

řadový

hukvaldské panství

před 1717 do 1720

Ondřej Pavlica

šikovatel

Hutisko

od 1717 (asi) do 1745

(také na Hutisku)

Mates Polách

řadový

 

(asi) od 1745 do 13. 4. 1755

Jan Řezníček

řadový

 

před 1720 do 1725

Jiří Spružínský

řadový

 

před  1720 do 1738

Martin Spružínský

řadový

 

(asi) od 1724

Václav Stanečka

desátník

Hukvaldy

(asi) od 1720

Viktorin Stanečka

řadový

Hukvaldy

před 1720 asi do 1725

Jan Stavinoha

řadový

Velké Karlovice

od 1804 do 30. 10. 1830

Michal Strnadel

řadový

hukvaldské panství

před 1717

Jan Sulovský

řadový

Vigantice

od 1791

Jiří Sulovský

řadový

Vigantice

před 1717 (asi) do 30. let 18. století

Ondřej Šimurda

řadový

Zubří

od 6. 4. 1771 do 1789

Václav Šimurda

řadový

Zubří

od 1739 do 25. 4. 1777

Václav Šimurda

řadový

Zubří

od 1768 (asi) do 1789

Jakub Šlahorek

řadový

Čeladná

od 1790 do 1791

Martin Šlahorek

řadový

Čeladná

od 7. 4. 1781 do 1790

(také ve Velkých Karlovicích)

Jan Šrubař

řadový

Kunčice p. O.

od 11. 12. 1792 do 1811

Jiří Šrubař

řadový

Kunčice p. O.

od 16. 8. 1779 do 11. 12. 1792

Michal Šturala

řadový

Dolní Bečva

před 1809 (asi) do 1818

Ondřej Tabášek

řadový

 

před 1720 do 1724

Josef Tichavský

řadový

Kozlovice

od 1804 do 30. 10. 1830

Jiří Valchář

desátník

 

(asi) od 1720 do 1738

(také na Hutisku)

Jan Vašek

desátník

 

(asi) od 1791 (asi) do 1822

Jan Vašťák

řadový

 

od 1790 do 12. 2. 1822

Jan Vikýsek

řadový

 

(asi) od 1717

Mikuláš Vikýsek

řadový

 

(asi) od 1717

Jan Zlý

řadový

Palkovice

od 18. 8. 1778 do 18. 12. 1792

Jiří Zmuťák

řadový

 

před 1723 do 5. 4. 1738

 

 

 

Příloha č. 3

Seznam obyvatel Čeladné sloužících v řadách sboru zemských portášů.

 

Jméno a příjmení

Hodnost

Desátnictvo

Služba

Jan Konvička

řadový

 

kolem roku 1657

Jan Mohelník (?)

šikovatel

Čeladná

před 1717 do 1719

Mathes Čadan (?)

řadový

Čeladná
Hutisko

před 1717 do 27. 2. 1752

 

Jakub Šlahorek

řadový

Čeladná

od 1790 do 1791

Martin Šlahorek

řadový

Velké Karlovice

Čeladná

od 7. 4. 1781 do 1790