/valašská taneční/
Ani mňa, cérečko, neznáš,
a já su z Brumova bednář,
já dělám kadečky, bečky,
miluju švarné cérečky.

 Zle s tebú, synečku, zle je,
 cosi sa za tebú děje,
 podiv sa do teho šáší,
 čekajú tam dvá portáši.

     Jací portáši? Kdo to byli ti portáši?

1638  Když  si  císařské  vojsko  běhen 30leté  války několikrát nevědělo  rady s povstaleckými Valachy , kteří využívali  znalostí terénu a obyvatel, bylo rozhodnuto použít proti Valachům zase Valachy. Dne 31. března 1638 Císař Ferdinand III. Habsburský povolil reskriptem najmutí jedné stovky „věrných Valachů“, za účelem lepší ochrany východní hranice Moravy. Z řad "věrných" katolických Valachů bylo  vybráno 100 spolehlivých mužů - základ budoucích portášů. Zároveň 2. dubna 1638 císař zasílá moravskému zemskému hejtmanovi hraběti Salmovi dopis, ve kterém jej vyzývá k opatrnosti při vybírání věrných Valachů.  Jedním z jejich úkolů  bylo i hlídat  zemské hranice, hlavně  průsmyky, pasy - "brány"  do Moravy. Tito Valaši se pak stali  jakýmisi národními četníky, často využívanými jako  kontrarevoluční složka k likvidaci lidových  povstání nebo zbojníků  jánošíkovského  typu. Na jejich obhajobu  však  nutno  uvést,  že  často  účinně zasáhli při obraně hranic  proti uherským  vpádům, nebo  se zasloužili  o klidný život zdejších občanů svými ráznými zásahy  proti zlodějům  či lupičům  dobytka. Někdy  dokonce vydatně pomohli  při zlikvidování obávaného medvěda či smečky vlků. Rozhodování o sboru náleželo zprvu samotnému císař.

1640 Moravský zemský sněm 23. února 1640 rozhodl, aby byli naverbováni věrní Valaši,  o kterých se předpokládalo, že by mohli v okolí svého bydliště potírat zbojnictví podstatně účinněji než vojsko.

1641 Císař znovu nechává svolat sbor listem ze dne 3.ledna 1641.

1642 Při verbování  Valachů jim povstalci  slibovali, že zničí majetky všech, kteří zradí a dají se do císařských služeb proti nim. Proto se podařilo naverbovat jen málo mužů a těm se nevěřilo, byla obava, že  zběhnou  ke Švédům nebo k valašským  povstalcům, zbojníkům  a  podobně. Nebylo ani zbraní ani peněz na slibované žoldy, stávaly  se případy, že někteří muži zbíhali ze služby z obavy z povstaleckých Valachů a pro špatné proplácení žoldu. Někteří dokonce slušně požádali o propuštění ze služby a bylo jim vyhověno. Za účast ve Valašských povstáních při švédském vpádu na Moravu bylo rovněž 12 mužů ze služby vyloučeno pod pohrůžkou smrti.

1643 – 1644 Věrní Valaši se významně podílí na potlačení valašských povstání na Vsetínsku a na uklidnění celkové rozjitřené situace v oblasti. V této době věrní Valaši spolupracují jak s vojskem, tak i s dalšími oddíly tzv. biskupských Valachů.

1644 Najímání věrných valachů bylo opět obnoveno, někdy byl stav doplňován i z řad chycených zbojníků, když dostali milost. Nosili svůj valašský kroj, na rozdíl od obyčejného Valacha však nosili vysoké kožené boty (ne krpce). Na všedno měli bílé huněné nohavice a  černé bruncleky, na svátek měli  nohavice  černé  a  zelenou  župicu.  Na hlavě vysoký klobouk se širokou střechou (nebo  nic). Na zádech  nosili půlhák, později lepší karabinu, za širokým řemenem měli jednu nebo dvě pistole,  dále měli  koženou tašku  (v ní byla "oprátka" - dlouhý řemen na poutání i na házení jako laso, na konci však nebyla smyčka, ale železná kulička), dále v tašce byl "túlec" na prach a kulky, za opaskem měli ještě tesák a "baňku" na  různé pití. V ruce drželi obávanou valašskou  zbraň - valašku, ostrou sekerku s dlouhou rukojetí (při chůzi  a zvláště při běhu do kopce se s ní opírali o zem), se kterou uměli v případě potřeby i dobře házet. Mohli zatknout i vojáka, když se řádně nechoval (třeba když loupil na vlastní pěst); vojáci a portáši se vůbec neměli rádi.

1645  Věrní Valaši byli zřejmě rozpuštěni.

1649 Evangeličtí Valaši se znovu začali bouřit tak, že byla opět proti nim hledána pomoc mezi katolickými Valachy. Bylo najato 50 mužů do císařské služby na 4-5 měsíců. Byl pro ně uvoněn plat 1000zl. z rentmistrovského úřadu moravského.

1650  Z důvodu vzmáhajícího se loupežnictví jsou opět svoláni a úspěšně řeší nastalou situaci. Od poloviny 50. let 17.st. se stávají účinnou pomocnou vojenskou složkou, která v případě potřeby řeší problémové situace na celé východní Moravě.

1655 Poprvé se objevuje označení sboru jako Portowny (portovní), který je dále v listinném materiálu používán společně s označením věrní Valaši. Od počátku 18.st. jsou pak tato označení vytlačena slovem Portatschen (Portáši), s největší pravděpodobností podle uherského „portarii castri“ lidově portás (čti portáš), tedy tradičních vrchnostenských strážců bran, vstupů a hraničních přechodů.

1657 Nejvyšší stav stálého sboru. Portášů bylo asi 100, ten rok jim bylo vyplaceno 636 zl.

1660 Začíná se objevovat oficiální název Sbor věrných Valachů, zřejmě pro potřeby úřednického aparátu, který potřeboval místo vágního termínu „věrní Valaši“, označení jasnější.

1663 První známý velitel sboru věrných Valachů hauptmann Jan Maniak. Ve stejném roce bylo hradišťskému hejtmanovi přiděleno 4 až 5 portášů na ochranu.

1666, 1667 Císařskými reskripty jsou všechny pravomoci vztahující se k portášům přeneseny z císařské kanceláře na moravský zemský sněm, především z důvodu přenesení finančních povinností na zemské orgány. Od těchto dat jsou také zaznamenány stížnosti na pozdní nebo žádnou výplatu žoldu.

1678 V Uhrách se vzmáhalo povstání pod vedením Tókólyho a Moravě hrozilo nebezpečí vpádu. Bylo rozhodnuto najmout 400 Valachů. Karel Jindřich ze Žerotína majitel panství Valašské Meziříčí, poslal dopis zemskému sněmu, týkající se náboru 400 Valachů, kteří mají být najati z panství Valašského Meziříčí, Rožnova pod Radhoštěm, Hukvaldy, Holešov, Bystřice a Nový Jičín.Poznamenal, že na těchto územích je mnoho "Valašských" vesnic. V memorandu vydaném o několik dní později je uvedeno, že na Bystřickém panství byly nábory provedeny nejvíce v obcích Rusava a Chvalčov, a ve dvou vesnicích na okraji valašského území, Brusnice, Chomýž i mimo ni ve Křtomili. V této otázce, se vyjádřil i hejtman v Novém Jičíně, který zmiňuje pouze dvě chudé vesnice v "horách Valašska" vylidněné po valašských povstáních. Majitel panství hukvaldského reagoval negativně na požadovaný počet rekrutů. Tvrdil, že ne všechny obce v této oblasti lze považovat za valašské. Za valašské označil ty vesnice, kde probíhal chov ovcí:Velké Kunčice, Čeladná, Lichnov, Kozlov. V těchto obcích se také později verbovalo v roce 1705. Věrným Valachům na hranici velel Jiří Škoda. Povstalci loupili báňská města v severních Uhrách a proto byli Valaši rozpuštěni a ve zbrani ponecháno jen 173 Valachů. Kdyby se udál nepřátelský vpád, měli na Radhošti zapálit hranici.

1680 Po dvou letech, v červnu 1680 vpadli Tókólyho povstalci na Valašsko a vyplenili Brumov, Klobouky, Světlov, Frenštát a zajížděli až k Místku a Frýdku. Obrana Moravy byla svěřena podmaršálkovi Arnoštu Rüdigerovi ze Stahremberka za pomoci 400 Valachů.

1693 První zpráva o patrolování portovních na zemské hranici na Těšínsku a Ostravici.

1699 Moravští stavové se usnesli 7. února 1699, že budou požadovat rozpuštění sboru portášů.

1700 Moravští stavové 30.června 1700 na shromáždění zemského sněmu poprvé rozhodli, že budou financovat náklady sboru portášů, ale pouze na jeden rok a odvolávali se na své rozhodnutí z roku 1699. Z důvodu povstání v Uhrách je na Moravě významně zvýšena přítomnost řádného vojska a portášský sbor je 19.července 1700 rozpuštěn. Z té doby je znám statní setník portášů Martin Orság z Nového Hrozenkova. Před rokem 1700 byl velitelem setniny lidu portovního fojt Pavel Majer z Hutiska.

1702  Netrvalo to dlouho a loupeže se znovu rozmohly zejména v hradišťském a přerovském kraji. Sbor byl znovu povolán. Od nynějška už vždy na útraty zemských stavů.

1704 Proti kurucům na Valašsku bojoval oddíl 100 portášů. Sbor byl znovu rozpuštěň.

1707 Na Světlově byly posádky hajduků (pěší vojsko) a portášů proti kurucům (uherští povstalci).

1707 – 1708 Uherští povstalci vpadli na Moravu. Kvůli jejich zuřivosti před nimi vojenské oddíly zemských husarů uprchly a nechaly především východní část země velmi zpustošit. Na vyřešení problémů byl znovu povolán portášský sbor pod velením fojta Pavla Majera z Hutiska, který celou situaci pacifikoval a s pomocí zemských husarů nakonec uherské povstalce vyhnal.

1710 Na Valašsku působí rota loupežníka Lájoše, odháněli dobytek do Uher (na Slovensko). Vojsko proti nim  nezmohlo nic, teprve  portáši je zahnali natrvalo. V 18. století byla na Slovensku obdoba portášů "Zelenáči" - zajišťovali hranice z druhé strany.

1714?-1726 Byl lajtnantem portášů Jan Josef Šaaden ze Vsetína

1717 Císař Leopold I. Habsburský udělil 3. dubna 1717 souhlas s ustavením řádného sboru zemských portovních v plném počtu jednoho sta mužů na náklady zemské stavovské pokladny. Do čela sboru je postaven Lieutenant (poručík) se svým zástupcem nejstarším desátníkem - Feltwebelem (šikovatelem, felbábem), který vykonával inspekční službu. Stav mužstva je nakonec schválen z finančních důvodů na šedesát mužů, rozdělených do šesti desátnictev. Každému desátnictvu velel Corporal (desátník). Portáši pak působili ve dvou zemských krajích – v Přerovském a Hradišťském. Od této doby již portášský sbor rozpuštěn nebyl a sloužil  po konzolidaci až do roku 1830. Na každé stanici byl desátník. Portáši procházeli své úseky, pátrali po podezřelých osobách a zlodějích, chytali je buď sami, nebo pomocí vojenských posádek.  Každému desátnictvu příslušela stanice, na které bylo vždy 5 mužů ve službě, zbývajících 5 bylo celý měsíc doma, kde vykonávali dohled v obci (např. na trhu), nebo chodili  na robotu (ale  menší). Po uplynutí měsíce se vždy   vystřídali. Portášské posty byly rozmístěny   podél   moravsko-uherských hranic od Hodonína po Jablunkov, např. ve Velké (u Strážnice), v Březové (u Uh. Brodu), v Bystřici pod Lopeníkem,  v Hošťálkové, v Lidečku, ve Všemině, v Novém Hrozenkově, v Halenkově, v Ratiboři a dalších. 
V roce 1717 byla také na Rusavě založeno desátnictvo s desátníkem Jiřím Buříkem a 9 prostými portáši.  Ve výzbroji měli tenkrát krátké pušky - těšínky, sajdak (mošna na provazy), měli též      šavli. Jako služné dostávali: Lajtnant - hejtman  30 zl měsíčně, feldvébl - hejtmánek 6 zl, desátník 5 zl, portáš 4 zl. Odznaky neměli, dobře se znali mezi  sebou. Někdy v té době byl i jeden portáš ze Slavičína, jmenoval se Výduch. Lidové vyprávění (téměř pověst) o něm říká, že v hospodě na Jankulce (nad Rudimovem) se mu samotnému podařilo  zajmout celou tlupu zlodějů. V pozdější době byli portáši využíváni i proti pašerákům (švercům), pašovali z Uher tabák a sůl.

1720 Ve výkazu mužstva se poprvé objevuje lokace tří desátnictev Přerovského kraje. Jsou to Hutisko, Rusava a Čeladná. Čeladná pak zůstává jedinou obcí, kde sídlilo desátnictvo nepřetržitě až do roku 1830.

1726 Od tohoto roku byl Karel Zigmund Dubský v zemské službě moravských stavů lajtnantem sboru portášů až do konce roku 1741. V této hodnosti byl nejvyšším velitelem sboru a sídlil ve Fryštáku u Zlína. Pobíral měsíční plat 30 zl. Zemřel 4.března 1744 ve výslužbě, neženat, ve Valašském Meziříčí a byl pochován v kryptě tamnějšího farního chrámu.

1730 byla ustavena zvláštní skupina portášů pro boj s pašeráky se solí, tak zvaní solní portáši (odtud  i příjmení na  Brumovsku: Solný, Solanský). Rakouská sůl ze Salcburku byla totiž dražší, pašovala se k nám levnější sůl z Wieliczky (z Polska přes Slovensko).

1738 Desátníkem na Rusavě byl Jiří Bílek, který je se svými  hrdinskými činy z roku 1740 zaznamenán v archívu města Fryšták a také vzpomínán ve zprávě o holešovském okresním hejtmanstvi z roku 1892.

1739 Portášský sbor se účastní represivních zásahů proti evangelíkům na Moravě. Na milost bylo vzato 6 loupežníků Jan Koláček, Josef Kovář, Václav Šimurda, Jan Šimurda a jeho syn Jan Šimurda, všichni ze Zubří a pak také Jiří Hajný z Bystřičky. 

1740 Na základě císařského rozhodnutí z 2. prosince 1740 došlo k rozšíření sboru o jedno desátnictvo v každém kraji, tedy na celkový počet 80 mužů. Po necelých deseti letech však byl stav opět zredukován na šest desátnictev.

1741 Byla zrušeni portáši na Rusavě. Portášským lajtnantem se stává Jura Mikuláščík z Jasenné 

1742 Portáši se velmi úspěšně podíleli na obraně Frýdku, Nového Jičína a Hukvald při pruském vpádu a také při bitvě s Prusy u Napajedel.

1743 Dne 24.dubna byl v Hradišti popraven oběšením zběhlý portáš Michal Šestohrdý, který se přidal do skupiny zbojníka Janošíka.

1745 Portáši přišli do  Podhradní Lhoty s desátníkem Janem Pavlicou a 9 prostými portáši.

1750 namísto solných portášů působil na hranici sbor finančních strážníků - "obrajti, granci, grenci, grencáci",  kteří chodili po hranicích, chytali pašeráky "šverce" s tabákem a solí, ale i  různé podloudníky, kteří se vyhýbali celním poplatkům (již od 1569 se na celních stanicích musel platit tak zv. "třicátek" za  zboží, to je 1/30 hodnoty zboží, převáženého přes hranici). Pokuty za švercování byly až 50 zl, jakékoliv pašované zboží bývalo zabaveno.

1750 a dále  Vrcholné období portášského sboru. Existuje množství dokladů o portášské činnosti z této doby především při chytání pašeráků se solí a tabákem, na jejichž prodej mělo monopol císařství. Pochůzková služba se přesouvá více na sever, především kvůli ztrátě Slezska a nové Rakousko – Pruské hranici.

1766 Od tohoto léta je portášským lajtnantem Jiří Křenek fojt z Valašské Bystřice a je jím celých 26 let až do roku 1791. Za jeho života byl felbábem jeho syn Jan, který sloužil ve sboru celých 50 let. Začínal jako prostý, později byl desátníkem i feldbábem a po smrti svého otce se stal lajtnantem a byl jím až do roku 1818.

1778 Vojenské hlídky zesílené portáši měly zabránit již téměř masovému putování moravských evangelíků na bohoslužby do Těšína a Trenčína.

1780 portáši museli umět číst a psát. Portášská služba byla doživotní, sloužili i 70 - 80 letí, starého portáše však zastupoval jeho syn, zeť nebo  přítel, když pak starý zemřel, měl ten pak přednost při obsazování uvolněného místa (nebylo to  však dědičné). Vdova též dostávala měsíčně žold. Později však   již nesměl nikdo za přestárlého portáše sloužit, když přestárl, tak byl propuštěn. Nový portáš na jeho místě musel mu dávat 1 zl měsíčně ze svého žoldu až do jeho smrti.

1787 Zemská vláda zvažuje rozšíření portášského sboru na sto mužů. V důsledku špatné finanční situace a nedostatku schopných Valachů k tomu nedochází.

1789 Portášský poručík Jiří Křenek popisuje velké úspěchy čeladenského desátnictva při chytání zlodějů dobytka a koní. Jiří Křenek také označuje teritorium čeladenského desátnictva při těšínské hranici za nejhorší ze všech oblastí, na které sbor dohlíží. V této oblasti také mnohdy museli zasahovat portáši z jiných desátnictev jako výpomoc.

1791 Jednoho z nejvýznamnějších poručíků Jiřího Křenka po smrti střídá ve funkci jeho syn Jan.

1794 Během Rakousko - Francouzské války dostali portáši zvláštní pověření stíhat a potírat rozsáhlé tabákové švercování (pašování). Jedno z hradišťských desátnictev je převeleno na Těšínsko, aby dočasně pomáhalo čeladenskému desátnictvu.

1795 Brněnské gubernium rozhodlo o ustavení samostatného oddílu slezských portovních, o velikosti dvou desátnictev se dvěma desátníky a jedním šikovatelem. Výcvik a velení těchto nových portovních převzal velitel moravských portášů lajtnant Jan Křenek a muži pak byli vycvičeni zkušenými portáši čeladenského desátnictva.

1796 Od tohoto roku byli portáši používání i jako pomocníci finanční stráže. 

1801 Sležští stavové převzali správu nad slezkými portáši. Dvorní dekret  ze 12. ledna 1801, že lajtnantovi moravských portášů odnímá se velení nad slezskými portáši a z té příčiny se mu zastavuje koncem dubna t. r. měsíční přídavek 10 zl. (Zdroj: Jednání sněmů moravských v letech 1792-1835. Dvořák, Rudolf Matice Moravská 1904 Brno. Národní knihovna v Praze Signatura II 023546/R.1792-1835. str.23 Protokol dietálního sezení ze dne 23. září 1801 za předsednictví zemského hejtmana a sněmovního direktora Aloisa hraběte Ugarte.)

1804 šanovský pudmistr v hlášení světlovské vrchnosti uvádí, že v obci je odedávna pohraniční celní stráž v počtu 10 mužů,  mají svou budovu.

1805 Vyhláška z 27. září 1805 guberniálního rady hraběte ze Žerotína – doklad o tom, že portáši mohli zatýkat zločince, odvádět je k soudu a ve službě měli právo zabít.

1806 – 1830 Aktivní služba nejznámějšího portáše čeladenského desátnictva – Jana Stavinohy z Velkých Karlovic. Právě k němu se váže většina pověstí a písní o portášské rychlosti, hbitosti a síle. Tohoto portáše si také vybral Mikoláš Aleš pro výzdobu turistické jídelny Libušín na Pustevnách a postavil ho do opozice proti Ondrášovi, Jurášovi a Jánošíkovi.

1812 na Světlově byla posádka portášů na potření loupežnické bandy.

1818 Z důvodu četných stížností a nadměrného pití alkoholu je Jan Křenek zbaven velitelství a na jeho místo nastupuje další ze synů Jiřího Křenka – Michal.

1822 V čeladenském desátnictvu slouží z důvodu neschopnosti velitele pouze osm mužů.

1826 pohraniční stráž "obrajti, grenci" byli již na koních, měli uniformy, pistole, pušky a šavle, zabavovali švercům pašovaný tabák. Do jejich řad vstupují i někteří portáši. Dva nejmladší portáši ve sboru mají 35 roků. Věk portášů se významně zvyšuje, protože velitelé nejsou schopni nabírat nové členy a činnost i pověst sboru prudce upadá.

1828 Hodnotící zpráva Michala Křenka ukazuje na stále ještě četné úspěchy portášů při potírání zločinnosti, ale s úspěchy ve 2. pol. 18. st. to již nelze srovnat.

1829 Moravské zemské stavy, i přes četné protesty, předložily císaři návrh na rozpuštění sboru.

1829 Dekretem  císařské dvorské kanceláře z 10. prosince 1829 je sbor zemských portášů definitivně zrušen.

1830 sbor portášů byl rozpuštěn k poslednímu říjnu 1830 (ne však pohraniční finanční stráž). Při propuštění dostal každý jednorázovou odměnu   (podle počtu odsloužených let).

1850 zrušena celní hranice mezi Rakouskem a Uhry, byl zrušen sbor obrajtů.

1855 vdova po portášovi pobírala důchod 4 krejcary denně.


Prameny, literatura