Portáši obecně

Portáši, známí nejprve jako sbor Valachů, či sbor věrných Valachů, byli ustaveni reskriptem Ferdinanda III. Z 31. Března 1638. Hraběti Salmovi bylo tímto reskriptem povoleno najmout sto mužů z Valašska pro uklidnění zoufalé situace na východní Moravě. Po smutném konci bočkajova povstání v roce 1606 se ze Slovenska dostaly na Valašsko skupiny potulných banditů, lupičů a pašeráků, kteří často napadali místní osady a vesnice krytí širokým pásem hraničních lesů. V tuto dobu a silněji pak od 20. let 17. století se právě na moravsko-slovenském pomezí začíná hojně rozvíjet zbojnictví proti „pánům“, na Valašsku navíc hojně podporované většinově evangelickým obyvatelstvem. Tato náboženská motivace vedla také k často zmiňované pomoci švédským vojskům v letech 1640-1643. V roce 1644 se podíleli na porážce Valachů v bitvě u Vsetína.Roku 1663 byl sbor povolán k obraně zemských průsmyků při vpádu Tureckých a Tatarských hord. Při obraně Vlárského průsmyku padlo na 200 těchto obránců.V roce 1677 - 1678 byli znovu povoláni moravskými stavy do služby,naštěstí se vpády Moravě vyhnuly. O dva roky později chránili znovu hranice, tentokrát k zabránění rozšíření moru šířícího se z Turecka.
V té době docházelo i k vpádům odbojných uherských skupin, které bez ohledu na nebezpečí moru napadali a drancovaly moravské pohraničí. Pak přišly další vpády Tureckých oddílů, které loupily, vraždily a odváděly obyvatele do otroctví. Dalšímu jejich řádění zabránila porážka jejich hlavní armády u Vídně spojenými rakousko-polskými armádami. Rok 1704 a 1708 a útoky další povstalecké armády tzv. „Kuruců“, kteří si počínali krutěji než Turci a Tataři. Tato armáda pustošila široký kraj.
Sbor byl takto svoláván a rozpouštěn až do roku 1717, kdy na návrh moravských stavů císař potvrdil Portášský sbor s pevnou službou. Pro velitele sboru byla potvrzena hodnost lajtnant-poručík. K potřebě měl tento velitel jednoho feldvebla-šikovatele, jednoho mladšího šikovatele, pět desátníků a 54 prostých portášů. Toto rozdělení platilo pro sbor s malými výjimkami až do jeho konečného rozpuštění v letech 1828 - 1830.
V roce 1739 z příčiny dobytčího moru v Uhrách byly uzavřeny hranice země portáši i vojskem.
Při vpádu Pruské armády v letech 1742 - 1744 byl portášský sbor rozšířen a povolán k obraně Frýdku, Nového Jičína, Hukvald. Sbor vytlačil posádku Prusů z Lipníku do Přerova. Svedl vítěznou srážku u Napajedel. V roce 1746 zasáhl sbor spolu s vojskem proti rebelujícím na Valašsko Meziříčsku a Rožnovsku. Při průchodu vojska v roce 1788 konali portáši hlídky na cestách. Proti rozšířenému pytláctví na Prostějovsku v roce 1804 byl odveden k jeho potření oddíl portášů. V dalším roce 1805 doprovázeli portášské hlídky postupující Ruskou armádu do Rakouska a hlídaly kraj po bitvě u Slavkova před drancujícími skupinami vojáků. V průběhu dalších let sloužili portáši při potírání pašeráctví, zbojnictví, loupežnictví. Asistovali při odvodech mladých mužů pro armádu. Doprovázeli další vojenské uskupení procházející krajem.
Byla to těžká služba, za jakéhokoli počasí, které se mnohdy těžce podepsalo na zdraví portáše a mnohdy vedlo i k jeho předčasnému úmrtí. Přes to bylo povolání portáše velmi vyhledávané a výběr byl neobyčejně důsledný.
Nedostatek financí k jeho potřebám byl i praktickým důvodem k jeho postupnému zanikání a v roce 1829 vedl k jeho úplnému rozpuštění. Portáši a portášské řemeslo se ale udrželo v povědomí obyvatel Valašska v písních a pověstech a dodnes je portášská tradice v historickém obrazu Valašska jednou z nejvíce zakotvených.