Portáši, známí nejprve jako sbor Valachů, či sbor věrných Valachů, byli
ustaveni reskriptem Ferdinanda III. Z 31. Března 1638. Hraběti Salmovi
bylo tímto reskriptem povoleno najmout sto mužů z Valašska pro uklidnění
zoufalé situace na východní Moravě. Po smutném konci bočkajova povstání
v roce 1606 se ze Slovenska dostaly na Valašsko skupiny potulných
banditů, lupičů a pašeráků, kteří často napadali místní osady a vesnice
krytí širokým pásem hraničních lesů.
V tuto dobu a silněji pak od 20.
let 17. století se právě na moravsko-slovenském pomezí začíná hojně
rozvíjet zbojnictví proti „pánům“, na Valašsku navíc hojně podporované
většinově evangelickým obyvatelstvem. Tato náboženská motivace vedla
také k často zmiňované pomoci švédským vojskům v letech 1640-1643. V
roce 1644 se podíleli na porážce Valachů v bitvě u Vsetína.Roku 1663 byl
sbor povolán k obraně zemských průsmyků při vpádu Tureckých a
Tatarských hord. Při obraně Vlárského průsmyku padlo na 200 těchto
obránců.V roce 1677 - 1678 byli znovu povoláni moravskými stavy do
služby,naštěstí se vpády Moravě vyhnuly. O dva roky později chránili
znovu hranice, tentokrát k zabránění rozšíření moru šířícího se z
Turecka. V té době docházelo i k vpádům odbojných uherských skupin,
které bez ohledu na nebezpečí moru napadali a drancovaly moravské
pohraničí. Pak přišly další vpády Tureckých oddílů, které loupily,
vraždily a odváděly obyvatele do otroctví. Dalšímu jejich řádění
zabránila porážka jejich hlavní armády u Vídně spojenými
rakousko-polskými armádami. Rok 1704 a 1708 a útoky další povstalecké
armády tzv. „Kuruců“, kteří si počínali krutěji než Turci a Tataři. Tato
armáda pustošila široký kraj. Sbor byl takto svoláván a rozpouštěn
až do roku 1717, kdy na návrh moravských stavů císař potvrdil Portášský
sbor s pevnou službou. Pro velitele sboru byla potvrzena hodnost
lajtnant-poručík. K potřebě měl tento velitel jednoho
feldvebla-šikovatele, jednoho mladšího šikovatele, pět desátníků a 54
prostých portášů. Toto rozdělení platilo pro sbor s malými výjimkami až
do jeho konečného rozpuštění v letech 1828 - 1830. V roce 1739 z příčiny dobytčího moru v Uhrách byly uzavřeny hranice země portáši i vojskem.
Při vpádu Pruské armády v letech 1742 - 1744 byl portášský sbor
rozšířen a povolán k obraně Frýdku, Nového Jičína, Hukvald. Sbor
vytlačil posádku Prusů z Lipníku do Přerova. Svedl vítěznou srážku u
Napajedel. V roce 1746 zasáhl sbor spolu s vojskem proti rebelujícím na
Valašsko Meziříčsku a Rožnovsku. Při průchodu vojska v roce 1788 konali
portáši hlídky na cestách. Proti rozšířenému pytláctví na Prostějovsku v
roce 1804 byl odveden k jeho potření oddíl portášů. V dalším roce 1805
doprovázeli portášské hlídky postupující Ruskou armádu do Rakouska a
hlídaly kraj po bitvě u Slavkova před drancujícími skupinami vojáků. V
průběhu dalších let sloužili portáši při potírání pašeráctví,
zbojnictví, loupežnictví. Asistovali při odvodech mladých mužů pro
armádu. Doprovázeli další vojenské uskupení procházející krajem.
Byla to těžká služba, za jakéhokoli počasí, které se mnohdy těžce
podepsalo na zdraví portáše a mnohdy vedlo i k jeho předčasnému úmrtí.
Přes to bylo povolání portáše velmi vyhledávané a výběr byl neobyčejně
důsledný. Nedostatek financí k jeho potřebám byl i praktickým
důvodem k jeho postupnému zanikání a v roce 1829 vedl k jeho úplnému
rozpuštění. Portáši a portášské řemeslo se ale udrželo v povědomí
obyvatel Valašska v písních a pověstech a dodnes je portášská tradice v
historickém obrazu Valašska jednou z nejvíce zakotvených. |