Zatímco v Evropě se roztáčely krvavé mlýny třicetileté války, na
vsetínském panství a v jeho širokém okolí došlo celkem k třem povstáním
označované souhrnně za valašská. Obyvatelé východní Moravy v nich
povstali proti vrchnosti, císaři a církvi. Poprvé vypuklo povstání v
letech 1620-21 a navazovalo tak na odpor českých a moravských stavů
proti bělohorskému vítězi. V roce 1627 se valaši připojili k české a
moravské pobělohorské emigraci a Dánům, a ve třetím povstání v letech
1642-44 bojovali jako spojenci Švédů. Po porážce třetího povstání došlo
na Vsetíně na přelomu ledna a února vůbec k nejkrvavější exekuci v
dějinách českých zemí, když bylo popraveno na 200 povstalců.
Po skončení Bočkajova povstání roku 1606 se Slovenskem, ale i
moravsko-slovenským pomezím opět potulovalo mnoho loupeživých skupin,
které neuměly nic jiného než bojovat a drancovat. Ty pak využívaly
poválečné právní nestability krajiny k osobnímu obohacení. V průběhu
třicetileté války po roce 1620 pomalu přecházelo zbojnictví do různých
slovenských stolic a přibližně v tom samém čase se začalo rozmáhat i na
Moravě, kde už v letech 1621-1626 propukaly nepokoje. V letech 1638 -
1643 pak dokonce vzpoury evangelického valašského obyvatelstva, kde motivace
možnou porážkou katolického panstva vedla až k pomoci drancující
švédské armádě. Celkem třikrát za třicetileté války se obyvatelé
východní Moravy spojili s nepřáteli Habsburků a povstali proti
vrchnosti, císaři a církvi. Poprvé to bylo v letech 1620 - 1621, kdy zde
propuklo povstání, jež bylo pokračováním odporu českých a moravských
stavů proti bělohorskému vítězi. V roce 1627 obyvatelé východní Moravy
povstali proti stejnému nepříteli, tentokrát jako spojenci české a
moravské pobělohorské emigrace a Dánů a ve třetím povstání v letech 1642
- 1644 bojovali jako spojenci Švédů. Pouze husité přinesli české
národní historii tolik emocí, dramat a tragédie jako tito
východomoravští rebelové. Začalo to již před třicetiletou válkou, kdy se
oblast Vsetínska stala kolébkou protifeudálního valašského povstání.
První vzpoura, která vážně ohrožovala síly feudálních úřadů, propukla v
roce 1612. Prvním ohroženým nebyl nikdo jiný než císařský generál
Albrecht z Vladštejna (Wallenstein), kterému Valaši odmítli splnit své
povinnosti a proti němuž podali stížnost kvůli jeho ukrutnosti a
nezodpovědnosti přímo zemskému hejtmanovi Karlu Staršímu ze Žerotína.
Albrecht horlivě čelil nekatolickému náboženství valašských lidí. Nalezl
stoupence v sousedním panství - pánu z Broumova - Jan Kavkovi z Říčan a
v maďarském vévodovi Emerichu Doczimu z Natluce, pánu z Vizovic. Je
třeba poznamenat, že Doczi byl přepaden Valachy, zbitý holí a dlouho
upoutaný na lůžko kvůli zraněním, která utrpěl. Osmého listopadu 1620
bylo české stavovské vojsko poraženo v bitvě u Bílé hory. Tato tragická
porážka stala se důležitým milníkem v osudu Valachů. Vítězný voják
na Bílé hoře, generál Buquoy začal pronikat na Moravu, mj. s cílem
chránit majetky pánů z Dietrichštejna a Valdštejna před armádou
sedmihradského vévody Gábora Bethlena, spojence poražené české šlechty, v
jehož táboře poražená nekatolická šlechta našla ochranu. Nyní se
setkáme znovu s někdejším moravskou zemským hejtmanem Ladislavem Velenem
ze Žerotina a s Janem Adamem z Vickova, kteří jsou připraveni držet
východní Moravu s pomocí Valachů. Valaši a rolníci měli své vlastní
důvody pro revoltu proti úřadům a stali se proto přirozenými spojenci
proti Habsburkům. Mínili si obnovit své původní hospodářské a sociální
svobody. Boj Valachů směřoval proti Habsburkům, katolické církvi,
která neprojevila dostatek tolerance k jiným vyznáním, proti feudálům a
jejich domácím a zahraničním spojencům za třicetileté války. Za svá
povstání a odboj byli Valaši krutě potrestáni. K potlačení povstání
Valachů na Vsetíně v roce 1644 se vypravily tři vojenské proudy.
Plukovník Wellisch postupoval od Valašského Meziříčí, generál Buchheim
přes Holešov a Vizovice a hrabě Jan Rottal, hlavní nepřítel Valachů, pak
od Uherského Brodu, přes Brumov a Valašské Klobouky na Vsetín.
Povstalce přemohl nakonec sám plukovník Wellisch před Vsetínem dne
26.1.1644. Ti, co nebyli zabiti, se rozprchli do hor, lesů a vesnic, kde
byli honěni, jako divá zvěř, zabíjeni a zatýkáni. Rottal jich dal, jako
zástupce habsburské moci, podle svého hlášení popravit na 300 -
naražením na kůl, čtvrcením,oběšením, stětím. Na Vsetín se muselo
dostavit značné množství popravčích. Mnoho Valachů uteklo do Uher (na
Slovensko). Trestná výprava byla vyslána i na lednické panství v Pováží,
které Valachům pomáhalo. Z článku J. Radimského "Soupisy Valachů z roku
1644" vyplývá, že v Zemském archivu v Brně byly nalezeny čtyři sešitky,
které obsahují seznam poddaných čtyř valašských panství: Vsetína,
Lukova, Vizovic a Zlína. Byly pořízeny v únoru 1644 po odchodu Švédů z
východní Moravy. Ze soupisu se dovídáme, že na uvedených panstvích žilo v
61 obcích nejméně 1936 poddanských rodin.Tolik bylo v seznamech jmen
mužů, kteří měli jako hlavy rodin odevzdat vrchnosti zbraně. Místo těch,
kteří byli mrtví a nezvěstní, se dostavily k úřadu jejich ženy. Mnozí
Valaši nepřišli - "uskočili". Z celkového počtu 1936 odzbrojovaných
Valachů bylo 148 popraveno (mezi nimi i fojti) a 204 se nedostavili. Z
trestu byly vypáleny obce: Johanová, Hovízky, Zděchov, Ústí, Seninka,
Liptál, Lhota, Rokytnice, Pržno a Jablůnka. Soupis je mimořádným
dokumentem - lze v něm nalézt jména hrdinů (zabitých, popravených). Je
také dokladem o rodových jménech v těchto obcích. Jsou tu také jména ze
sousedních obcí Zděchova, Hovězí, Seninky, Prlova, Pozděchova (v seznamu
Pozdichov). Pokračováním valašských povstání už ve třicátých
letech 17. století, ale hlavně po roce 1644 (kdy bylo povstání poraženo)
bylo zbojnictví. Ano, během těch časů, i valašská země měla své vlastní
horní chlapce, své Jánošíky, kteří brali bohatým a dávali chudým.
Vzpomeňme alespoň 0ndrušku z oblasti Vsetina a valašského kapitána
Adamčíka, z jehož skupiny banditů měly velký strach majetní. Zbojnictvi
nebyla jen prostá loupež a vraždy; byla to mimořádná forma všeobecného
odporu a pokračování slavných tradic prvního, druhého i třetího
valašského povstání. Císařské patenty té doby rozlišovaly lupiče a
"zbujníky". Mnozí zbojníci skončili na šibenici. Kruté metody
spravedlnosti v té době měly za následek rebela na šibenici, katův meč,
nebo hák. "Dobří zbojníci" se zastávali lidu proti pánům, na rozdíl od
zločinců, vrahů, lupičů a zlodějů. Lidé milovali horní chlapce a
neukrývali se jako šlechta. Naopak je chránili, podporovali a ukrývali. Z
dnešního pohledu vytvořili mýtus o jejich nepřemožitelnosti a
nezranitelnosti. Jen rakouské úřady, které se ještě nenaučily dost z
valašských povstání, mohly 9. ledna 1641 uveřejnit dekret prezentující
zvláštní návrh na to, jak zlikvidovat "zbojnictvi." Tento dekret
sliboval odpuštění a nadto velkorysou odměnu "zbojnikovi" který by zabil
kamaráda, dalšího "zbojnika" a dodal současně přesvědčivý důkaz o tom.
Jaká pýcha naplnila srdce Valachů, když toto oznámení udeřilo na
neplodnou půdu, proto k vyhledávání, pronásledování a zatýkání zbojníků
sloužili také portáši, kteří byli k takovým, ale i jiným úkolům
zřizováni. Přesto byly hory plné zbojniků, kteří - zvláště v souladu s
lidovými příběhy - vzali bohatým a dávali chudým. Jeden z nich byl ve
Slezsku na začátku 18. století - Ondráš z Janovic byl pravděpodobně
nejvíce citovaný v lidových historkách.
|