Přihlášení





Vzhled




Valašská povstání 1620 - 1644

Zatímco v Evropě se roztáčely krvavé mlýny třicetileté války, na vsetínském panství a v jeho širokém okolí došlo celkem k třem povstáním označované souhrnně za valašská. Obyvatelé východní Moravy v nich povstali proti vrchnosti, císaři a církvi. Poprvé vypuklo povstání v letech 1620-21 a navazovalo tak na odpor českých a moravských stavů proti bělohorskému vítězi. V roce 1627 se valaši připojili k české a moravské pobělohorské emigraci a Dánům, a ve třetím povstání v letech 1642-44 bojovali jako spojenci Švédů. Po porážce třetího povstání došlo na Vsetíně na přelomu ledna a února vůbec k nejkrvavější exekuci v dějinách českých zemí, když bylo popraveno na 200 povstalců.


Po skončení Bočkajova povstání roku 1606 se Slovenskem, ale i moravsko-slovenským pomezím opět potulovalo mnoho loupeživých skupin, které neuměly nic jiného než bojovat a drancovat. Ty pak využívaly poválečné právní nestability krajiny k osobnímu obohacení. V průběhu třicetileté války po roce 1620 pomalu přecházelo zbojnictví do různých slovenských stolic a přibližně v tom samém čase se začalo rozmáhat i na Moravě, kde už v letech 1621-1626 propukaly nepokoje. V letech 1638 - 1643 pak dokonce vzpoury evangelického valašského obyvatelstva, kde motivace možnou porážkou katolického panstva vedla až k pomoci drancující švédské armádě. Celkem třikrát za třicetileté války se obyvatelé východní Moravy spojili s nepřáteli Habsburků a povstali proti vrchnosti, císaři a církvi. Poprvé to bylo v letech 1620 - 1621, kdy zde propuklo povstání, jež bylo pokračováním odporu českých a moravských stavů proti bělohorskému vítězi. V roce 1627 obyvatelé východní Moravy povstali proti stejnému nepříteli, tentokrát jako spojenci české a moravské pobělohorské emigrace a Dánů a ve třetím povstání v letech 1642 - 1644 bojovali jako spojenci Švédů. Pouze husité přinesli české národní historii tolik emocí, dramat a tragédie jako tito východomoravští rebelové. Začalo to již před třicetiletou válkou, kdy se oblast Vsetínska stala kolébkou protifeudálního valašského povstání. První vzpoura, která vážně ohrožovala síly feudálních úřadů, propukla v roce 1612. Prvním ohroženým nebyl nikdo jiný než císařský generál Albrecht z Vladštejna (Wallenstein), kterému Valaši odmítli splnit své povinnosti a proti němuž podali stížnost kvůli jeho ukrutnosti a nezodpovědnosti přímo zemskému hejtmanovi Karlu Staršímu ze Žerotína. Albrecht horlivě čelil nekatolickému náboženství valašských lidí. Nalezl stoupence v sousedním panství - pánu z Broumova - Jan Kavkovi z Říčan a v maďarském vévodovi Emerichu Doczimu z Natluce, pánu z Vizovic. Je třeba poznamenat, že Doczi byl přepaden Valachy, zbitý holí a dlouho upoutaný na lůžko kvůli zraněním, která utrpěl. Osmého listopadu 1620 bylo české stavovské vojsko poraženo v bitvě u Bílé hory. Tato tragická porážka stala se důležitým milníkem v osudu Valachů.
Vítězný voják na Bílé hoře, generál Buquoy začal pronikat na Moravu, mj. s cílem chránit majetky pánů z Dietrichštejna a Valdštejna před armádou sedmihradského vévody Gábora Bethlena, spojence poražené české šlechty, v jehož táboře poražená nekatolická šlechta našla ochranu. Nyní se setkáme znovu s někdejším moravskou zemským hejtmanem Ladislavem Velenem ze Žerotina a s Janem Adamem z Vickova, kteří jsou připraveni držet východní Moravu s pomocí Valachů. Valaši a rolníci měli své vlastní důvody pro revoltu proti úřadům a stali se proto přirozenými spojenci proti Habsburkům. Mínili si obnovit své původní hospodářské a sociální svobody.
Boj Valachů směřoval proti Habsburkům, katolické církvi, která neprojevila dostatek tolerance k jiným vyznáním, proti feudálům a jejich domácím a zahraničním spojencům za třicetileté války. Za svá povstání a odboj byli Valaši krutě potrestáni. K potlačení povstání Valachů na Vsetíně v roce 1644 se vypravily tři vojenské proudy. Plukovník Wellisch postupoval od Valašského Meziříčí, generál Buchheim přes Holešov a Vizovice a hrabě Jan Rottal, hlavní nepřítel Valachů, pak od Uherského Brodu, přes Brumov a Valašské Klobouky na Vsetín. Povstalce přemohl nakonec sám plukovník Wellisch před Vsetínem dne 26.1.1644. Ti, co nebyli zabiti, se rozprchli do hor, lesů a vesnic, kde byli honěni, jako divá zvěř, zabíjeni a zatýkáni. Rottal jich dal, jako zástupce habsburské moci, podle svého hlášení popravit na 300 - naražením na kůl, čtvrcením,oběšením, stětím. Na Vsetín se muselo dostavit značné množství popravčích. Mnoho Valachů uteklo do Uher (na Slovensko). Trestná výprava byla vyslána i na lednické panství v Pováží, které Valachům pomáhalo. Z článku J. Radimského "Soupisy Valachů z roku 1644" vyplývá, že v Zemském archivu v Brně byly nalezeny čtyři sešitky, které obsahují seznam poddaných čtyř valašských panství: Vsetína, Lukova, Vizovic a Zlína. Byly pořízeny v únoru 1644 po odchodu Švédů z východní Moravy. Ze soupisu se dovídáme, že na uvedených panstvích žilo v 61 obcích nejméně 1936 poddanských rodin.Tolik bylo v seznamech jmen mužů, kteří měli jako hlavy rodin odevzdat vrchnosti zbraně. Místo těch, kteří byli mrtví a nezvěstní, se dostavily k úřadu jejich ženy. Mnozí Valaši nepřišli - "uskočili".
Z celkového počtu 1936 odzbrojovaných Valachů bylo 148 popraveno (mezi nimi i fojti) a 204 se nedostavili. Z trestu byly vypáleny obce: Johanová, Hovízky, Zděchov, Ústí, Seninka, Liptál, Lhota, Rokytnice, Pržno a Jablůnka. Soupis je mimořádným dokumentem - lze v něm nalézt jména hrdinů (zabitých, popravených). Je také dokladem o rodových jménech v těchto obcích. Jsou tu také jména ze sousedních obcí Zděchova, Hovězí, Seninky, Prlova, Pozděchova (v seznamu Pozdichov).
Pokračováním valašských povstání už ve třicátých letech 17. století, ale hlavně po roce 1644 (kdy bylo povstání poraženo) bylo zbojnictví. Ano, během těch časů, i valašská země měla své vlastní horní chlapce, své Jánošíky, kteří brali bohatým a dávali chudým. Vzpomeňme alespoň 0ndrušku z oblasti Vsetina a valašského kapitána Adamčíka, z jehož skupiny banditů měly velký strach majetní. Zbojnictvi nebyla jen prostá loupež a vraždy; byla to mimořádná forma všeobecného odporu a pokračování slavných tradic prvního, druhého i třetího valašského povstání. Císařské patenty té doby rozlišovaly lupiče a "zbujníky". Mnozí zbojníci skončili na šibenici. Kruté metody spravedlnosti v té době měly za následek rebela na šibenici, katův meč, nebo hák. "Dobří zbojníci" se zastávali lidu proti pánům, na rozdíl od zločinců, vrahů, lupičů a zlodějů. Lidé milovali horní chlapce a neukrývali se jako šlechta. Naopak je chránili, podporovali a ukrývali. Z dnešního pohledu vytvořili mýtus o jejich nepřemožitelnosti a nezranitelnosti. Jen rakouské úřady, které se ještě nenaučily dost z valašských povstání, mohly 9. ledna 1641 uveřejnit dekret prezentující zvláštní návrh na to, jak zlikvidovat "zbojnictvi." Tento dekret sliboval odpuštění a nadto velkorysou odměnu "zbojnikovi" který by zabil kamaráda, dalšího "zbojnika" a dodal současně přesvědčivý důkaz o tom. Jaká pýcha naplnila srdce Valachů, když toto oznámení udeřilo na neplodnou půdu, proto k vyhledávání, pronásledování a zatýkání zbojníků sloužili také portáši, kteří byli k takovým, ale i jiným úkolům zřizováni. Přesto byly hory plné zbojniků, kteří - zvláště v souladu s lidovými příběhy - vzali bohatým a dávali chudým. Jeden z nich byl ve Slezsku na začátku 18. století - Ondráš z Janovic byl pravděpodobně nejvíce citovaný v lidových historkách.