VÝSTROJ A VÝZBROJ

Podle Daniela Drápaly


Poručík pobíral 30 zlatých měsíčně, šikovatel a jeho zástupce po šesti zlatých měsíčně, u desátníků byla stanovena denní taxa 10 krejcarů, prostý portáš obdržel 8 krejcarů denně. Přestože oddíl získal pevnou organizační strukturu, k výzbroji ani oděvu portášů se nevztahuje žádná instrukce. Víme jen, že oblékali oděv obyvatel okrsku, v němž bydleli a byli usazení. Žádná speciální uniforma tudíž  nebyla portovním určena. Oblékali se proto do běžného oděvu, což jistě napomáhalo pro snadnější  splynutí s místním obyvatelstvem nejen v terénu, ale např. také při zásazích v obydlených sídlech, na trzích apod.


Také výzbroj byla pořizována samotným portášem, a tak se u ní můžeme setkat s různými typy a variantami. Vedle staršího typu palné zbraně zvané pulhák (nebo také pluhák) se velmi často setkáme s těšínkami – tj. krátkými ručnicemi, často zdobenými perletí nebo mosazí. Obušek nechyběl ve výbavě žádného mužského obyvatele horského Valašska, a tak jej samozřejmě nalezneme i v portášské výzbroji. Spojoval výhody jednoduché zbraně s možností opory při chůzi. Zámožnost jejího majitele se posléze odrážela v míře zdobnosti každého kusu (vykládána perletí, kostí atd.). Šavle se stala součástí výbavy portovních až později a náležela nejspíše jen veliteli a poddůstojníkům.


K uložení potravin a střeliva sloužila pletená mošna zvaná sajdák. Portáši v něm měli uložen i provaz, jimiž svazovali dopadené delikventy. Někdy jej ale nosili omotán přímo kolem pasu. Portášské provazy se vyznačovaly jednou pozoruhodnou zvláštností. Byly opatřeny olověnou koulí, proto se jimi dalo vrhat jako lasem. K jedné ze základních dovedností každého portovního tudíž náleželo odpovídající zacházení s tímto provazem. Mezi další drobné doplňky náležela čutora na vodu či pálenku, túlec na prach a olovo, i ten mohl být zdoben vybíjením.